O strašidlech všeradovských

Jednoho dne se starý lesník vracel pozdě domů do Všeradova. Bylo třeba dodělat práci a on se jí nikdy nevyhýbal. Slunce už zapadlo za obzor, ale on cestu dobře znal, proto rázně vykročil do šera a cestou si pohvizdoval, aby se mu šlo lépe. Došel tak až k malému křížku, který ležel u cesty na Januš.

Lesník měl vždy z toho místa divné mrazení v zádech. Když měl křížek za zády, zdálo se mu, že na něj zezadu volá ženský hlas. Volal čím dál zřetelněji. Když se však lesník otočil, zvuky náhle ustaly. Vydal se tedy zas svým směrem, když tu opět za ním divné zvuky. Jako by mu někdo za uchem řetězem chrastil. Lesník se obrátil za těmi zvuky, a opět nastalo naprosté ticho. Sám sobě teď přísahal, že již ani hlavu neotočí, protože se zde v noci dějí divné věci. Když se však opět vydal k Všeradovu, zaslechl naříkat malé dítě. Lesník byl rázný muž a nechtěl se nechat omámit bludy. Začal tedy mašírovat rázným krokem. Zvuky byly čím dál silnější, tak si zacpal uši. Najednou se mu zdálo, že se podél cesty začínají zjevovat podivné postavy. Zavřel tedy oči a nahlas si prozpěvoval písničku, aby jen všechny vidiny přebil.

Došel tak až domů. Všichni se ho ptali, proč je tak vyděšený. Všechno jim povyprávěl. Jeho stařičká matka mu pak řekla, že se zde prý kdysi dávno rozbil kočár s novomanželi. Plni veselí a radosti, nevšimli si výmolu na cestě a najeli do něj. Splašení koně navedli kočár do stromu. Nebyla prý tehdy ušetřena ani duše.

Díky lesníkovu příběhu visí zde obrázek s panenkou Marií, která hlídá toto místo a střeží ty podivné duchy, kteří nemohli nalézt pokoje. Od té doby prý tu již ani jednou nestrašilo.