O svatém Ivanu u Hodyně

Stalo se svatému Ivanovi, když ještě nedlouho v lesnaté krajině pod skalou bydlel, že si zašel kamsi daleko a při návratu nemohl cesty nalézti. Bloudil dlouho lesem, a když se konečně dostal na jeho pokraj, viděl, že se octl v neznámé krajině. A došel až k dědince, jež se tam pod lesem rozkládala.

Byla to Hodyně. Nedaleko od vsi svatý Ivan zemdlen na kámen usedl pod planou hrušeň, aby si odpočinul. Nablízku bylo pastvisko koní a pasáci z dlouhé chvíle se tam honili. Když spatřili, že se cizí muž přiblížil a na kameni sedí, hned k němu pozornost obrátili. Vidouce tvář vousem velikým zarostlou a větrem ošlehanou, do níž také dlouhé vlasy rozcuchané spadaly, domnívali se, že to tam lesní muž nějaký sedí. Ale nebáli se ho nijak; pokřikovali naň a pošklebovali se mu, žerty si z něho tropili, nedali mu pokoje. Tak daleko došlo, že jeden z těch výrostků kámen zvedl a jím mrštil po svatém. Kámen udeřil Ivana do tváře a způsobil mu krvavou ránu; z té padaly krůpěje krve na kámen, dokud světec se nezvedl, aby v blízkém praménku tvář si omyl a krev listem utrženým zastavil.

V té chvíli hospodář jeden vyšel za humna a zpozoroval, co ti nezbedníci tropí. Rozhořčen nad tou zbujností, rozběhl se k pasákům a začal je bičem šlehati. Chlapci s křikem se rozutekli. Hospodáři bylo líto toho neznámého člověka, šel k němu a ptal se ho, kdo je a kam jde.

„Domů se navracím,“ řekl Ivan, „a sešel jsem s pravé cesty. Ale Bůh k prosbě mé přispěje mi, abych věděl, v kterou stranu se dáti, a našel zase obydlí své v lesní pustině.“

Tu hospodář zato maje, že ten poutník lačen je a žízniv, zval jej do své chalupy, kde jej chtěl pohostiti. Ale Ivan nechtěl přijmouti pozvání řka, že živ je jen tím, co mu les poskytuje, a že touží již po tom, aby byl zase doma. Ale že hospodář nutiti nepřestával, pravil konečně Ivan:

„Chcešli tedy, muži dobrý, službu nějakou mi prokázati, půjč mi koníka svého, abych na něm domů dojel. A na čest a víru svou tobě slibuji, že ti koníka do zítřka vrátím.“ Hospodář, nepřemýšleje o tom, jakým způsobem by mu svatý muž koníka mohl vrátit, a nemaje k němu nedůvěry žádné, z pastviska zvíře přivedl, z domova vzal sedlo a uzdu; přistrojil starého koníka, Ivanovi pomohl do sedla. Ivan, rozžehnav se s tím dobrým mužem, pobídl koně do klusu a záhy zmizel v lese.

Důvěřoval Ivan v Boha, že jej dovede domů; vskutku také koník bez pobízení bral se lesními cestami, až konečně pozdě večer octl se Ivan ve známé krajině. Když potom dojel až ke své jeskyni, slezl s koně a nechal zvíře popásti se na trávníku a píti z pramene. Na noc uvázal je ke stromu. Brzo ráno, vyšed z jeskyně, odvázal koně a hovořil k němu takto: „Poroučím tobě ve jménu božím, aby ses domů navrátil k hospodáři svému, který tebe očekává. A za svou dobrou vůli i důvěru nechť tebe lepším shledá, nežli‘s byl, odcházeje od něho.“

Na ta slova z chatrného koníka naráz stal se kůň pěkný, silný a bujný, radost byla pohledět; k pobídnutí Ivanovu hned potom běžel lesem k domovu.

Když proměněný kůň do Hodyně doklusal, zamířil rovnou do dvora svého hospodáře. Hospodyně zrovna na dvoře drůbeži sypala, vidí, že do vrat krásný kůň vběhl, volá na hospodáře:

„Poslyš, máme tu cizího koně! Jistě že někde panského jezdce shodil a utekl mu. Pojď jej chytit!“ Hospodář vyběhl ze světnice, stanul na prahu stavení, vskutku vidí osedlaného koně po dvoře pobíhat, za nějž by se ani vladyka styděti nemusel. Pospíšil hned na dvůr ke koni, chytil jej za uzdu a zastavil jej. A tu zavolal na hospodyni: „Hleď, toť přece našeho koně postroj! A také barva srsti se shoduje. A přece náš byl tak špatný! Divná věc je to.“ Přemýšleje o tom, jinak usouditi nemohl, než že ten svatý muž koníka jeho za lepšího mu vyměnil. Jen mu divné bylo, jak ten nový kůň cestu našel zdaleka do Hodyně a do statku. Ale žena jeho moudřejší byla a řekla:

„Jistě že to je sám náš koník, kterého ten svatý člověk tak proměnil, aby ti odplatil za tvou ochotu a důvěru.“ Uvěřil tomu konečně i hospodář a byl rád, že takového koně krásného nabyl. A s koněm požehnání přišlo do statku, vše se hospodáři dobře vedlo a záhy byl z něho člověk zámožný.