O svatém Prokopu v Praskolesích

Na hřbitově za kostelem v Praskolesích je kaple sv. Prokopa. Tam stojí stará, dřevěná socha tohoto světce; říká se o ní, že ji vyřezal sám císař Karel IV. Panovník tento rád v prázdných chvílích řezbářstvím se obíral a zvláště tak činil na svém hradě Karlštejně, kam se utíkával oddychnout si od starostí vladařských. Po dlouhá leta stávala socha sv. Prokopa v koutě kaple, nátěr křiklavými barvami byl už tuze sešlý, vypadalo to uboze a bylo pro smích rozpustilcům, když do kaple vešli. Z těch dob pochází asi také pověst, kterou o té dřevěné soše světcově vypravují.

Bílili kdysi zedníci praskoleský kostel i hřbitovní kapli. V polední čas odpočívali a obědvali. Seděli v kapli a jeden z nich zrovna proti soše sv. Prokopa. Zahleděl se svatému do tváře a byl mu ten obličej napolo setřených barev najednou k smíchu. Odtáhl náhle od úst ruku s velikým krajícem chleba, sýrem namazaným, do kterého se zakusoval, a jako by podával krajíc svatému, povídá se smíchem:

„Jedl bys, viď, chudáčku! Špatně tě tu krmí, hlad trpíš. Na, tu máš!“

A zedník, jak byl rozesmátý, vstal, přikročil k soše, seškrábl kudlou něco tvarohu s krajíce a namázl svatému Prokopu na tvář. Mluvil potom k soše dál:

„Máš ty ale teď vousy! Dobře jsem tě nakrmil.“ Smál se zedník, až se kuckal, smáli se i druzí, jen jeden mezi nimi, starý dědeček už to byl, se nesmál. „Jen počkej, počkej!“ povídá ten starý, „aby tě svatý Prokop nepotrestal za takové rouhání!“

Ale dědův hlas zanikl ve smíchu, který spustili ostatní. Ještě po polední přestávce při bílení smáli se tomu žertu. — Když bylo k večeru po práci a zedníci se rozešli, zastavil se ten mladý v hospodě, prý spláchnout prach v hrdle. Ale pivo mu zachutnalo, a tak on se tam šťastně zdržel až do noci. Tma byla, když vykročil z hospody na cestu k domovu. Dal se pěšinou podle mlýnské strouhy.

A jak tu tak sám kráčí u vody, najednou z vrbiček vynoří se postava a zavolá na polekaného zedníka: „Počkej, člověče! Musíme se srovnat. Tys mi dal jíst, já ti zas dám pít.“

Vyjevený zedník poznal v tom okamžení, že stojí před ním svatý Prokop ze hřbitovní kaple. Ale než se vzpamatoval, svatý do něho strčil, a milý zedník v tu ránu byl ve strouze. Vystřízlivěl náhle a škrábal se honem ven. Vyškrábal se na břeh, otřásl se z té vody a upaloval k domovu, co mu nohy stačily. Do smrti nezapomněl, jak ho sv. Prokop z praskoleské kaple vyplatil.

Později byla socha světce upravena a postavena na náležité místo. Je to stará památka, třeba bylo těžko dokázati, že je vskutku dílo Karla IV.