Smích skřítků

Každému, kdo tuto pověst někomu vypravuje, se během krátké doby zjeví skřítek Noll, který mu ukáže věci nevídané.

Jednoho zimního dne o svatém Silvestru se vracel švec Matouš z kostela, kde děkoval za to, co přinesl uplynulý rok a modlil se za vše dobré do roku příštího. Když se blížil k domovu, strhla se prudká vichřice, která skácela k zemi starý javor. Matouš na poslední chvíli uskočil, nohy se mu však zamotaly, upadl do hlubokého sněhu a poranil si nohu. Pokaždé, když se pokusil vstát, nohou mu přejela ostrá bolest, až nakonec ztratil vědomí. V tom uslyšel jemný hlásek, který na něj promluvil. Posadil se a spatřil malého skřítka Nolla, který si vesele pobrukoval a tancoval na kmeni ležícího stromu. Skřítek Noll seskočil z kmene, přicupital k Matoušovi a dýchnul mu do tváře.

Zavřená víčka se rozevřela a skřítek se propadl očima do Matoušova snu. Zde, v tom jiném světe, spatřil Matouš jenom radost, dětský smích a pochopil, že jej skřítek zavedl do dávno zapomenutého světa dětí. Skřítek posvítil na cestu malou lucernou a Matouš jako omámen se vydal pomalu za jejím světlem a jako by viděl sebe samotného před sebou, jak se chová ke své ženě, rozčiluje nad hloupostí a řeší peníze.

Když došli se skřítkem do jeskyně, spatřil spoustu malých veselících se lidiček, jak tančí, zpívají, poskakují a radují se . A jak tak Matouš seděl a pozoroval všechnu tu radost a štěstí kolem sebe, uvědomil si, že celý jeho dosavadní život byl jen rachocením valících se dnů a jeho obličej se proměnil v obličej veselého a milého ševce. Když se probudil, vstal a pomalu zvesela se dobelhal k domovu, kde vše s úsměvem na rtech povyprávěl své ženě, která vše poslouchala s nesmírným napětím. Od té doby oba s novou tváří Matouše žili opravdu šťastně.