O starém klášteře

Právě k této vsi se váže pověst že ve vsi Potůčníku stával před dávnými časy klášter. O nábožnosti jeho mnichů se vyprávělo daleko široko a lidé nejenom z okolí, ale i ze vzdálených krajů putovali tam na pouť. Též z Hostic chodívalo tam každoročně procesí. Vyšlo v sobotu odpoledne a vracelo se domů v neděli k večeru. Chalupník Havlena vypravil se tam také se svou dcerou Beátou. Matka oba vyprovodila ke kapli, odkud procesí vyšlo. V Potůčničkém klášteře byl toho dne velký nával lidu. Otec i dcera chtěli jíti ke zpovědi, a aby se po zpovědi našli, domluvili se, že se sejdou večer u »Bílého kříže« před klášterem. Procesí došlo před večerem a proto byla již skoro tma, když poklekla Beáta u jedné ze zpovědnic u níž právě kajícníků nebylo. Mnich, který ve zpovědnici seděl, vstal a kýval na ni, aby šla za ním. Zavedl ji za oltář, otevřel dveře a vybídnul ji, aby vstoupila. Pak za ní zamknul a odešel zpovídat. Otec od večera čekal u »Bílého kříže« na dceru až hodně přes půlnoc. Dcera však nepřišla. Sháněl se po ní u známých, ale nikdo jí neviděl. Nepřišla ani do odpoledne, kdy procesí odcházelo. Otec šel s procesím domů v naději, že snad dcera odešla dříve s jiným »procesím«, a že už bude doma. Ale doma také nebyla. Rodiče se o ni naplakali, vyptávali se po ní, ale nadarmo. Tak uplynul rok. Procesí z Hostic se zase chystalo na pouť. Otec Havlena měl v noci sen. Zdálo se mu, že šel do kláštera, kde si večer sedl na svaté schody a že tam uviděl svou dceru. Ráno to vyprávěl své ženě. Matka už dceru oplakala a vymlouvala to mužovi. »Sen je sen; kdo snům věří, stín lapá. Však, kdyby byla živa, přišla by domů.« Příští noc zdál se Havlenovi týž sen. Nedal už nic na ženino vymlouvání a vydal se s »procesím« na pouť. Večer se skrčil do koutku na svatých schodech. Nehnul se ani, když kostelník zamykal kostel. Pozdě v noci otevřely se tajné dveře vedoucí do kostela a průvod mnichů šel kostelem k oltáři. Každý měl rozžatou svíci. Uprostřed šla jeho dcera Beáta, která nesla knihu a na ní meč. U oltáře utvořili mnichové kruh kolem dcery a jeden z nich sťal jí hlavu. Za oltářem zdvihli velký kámen ve dlažbě a shodili mrtvé tělo dolů. Pak dva z nich umyli dlažbu a celý průvod ztratil se tajným východem z kostela. Otec hrůzou ani nedýchal. Viděl všechno. Bál se však učinit nejmenší pohyb, aby se neprozradil. Byli by ho jistě též zabili. Když ráno kostelník kostel odemkl, běžel honem k potočnickému rychtáři, kde všechno vyprávěl. Ten tomu nechtěl věřit. »Člověče, co to mluvíte? Nevíte, že nedokážete-li to, co tvrdíte, že budete o hlavu kratší? Ale Havlena trval na svém. Rychtář poslal tedy do města pro vojsko, které nečekaně přišlo do kláštera. Havlena ukázal místo, kam shodili jeho dceru. Zvedli kámen a v prohlubni našli patnáct statých panen. Mniši byli pochytáni a odvezeni na Špilberk. Klášter zpustl a za krátko byla z něho pouhá rozvalina.