Poutníkova útěcha

V jedné malé vesničce Tepelského Ranku /Pístovsko/ žil kdysi jeden sedlák,který se stále soužil a trápil. Všechny jeho malé, milované děti mu zemřely a žádný z jeho dnů už nebyl více naplněn radostí. Měl sice šenk,ale v něm nebylo nikdy hostů mnoho, protože se nikomu nelíbilo jeho neustálé naříkání. Na žebráky zlobně láteřil: "Vy jste jenom jedno utrpení, je to s vámi soužení, už aby byly Dušičky /Allerseelentag/." Často si tropil z chudých i posměch, neměl s nimi žádné slitování a když prosili o výpomoc, jenom křičel: "Vám ať pomůže Bůh!" Tak se musel mnohý nuzák vyhnout bohatým dveřím a vratům, poněvadž pro něho byly zámek i závora uzavřeny.

Jednoho večera, blížil se den Dušiček, se náš hostinský nemohl zbaviti smutku. Listopadové bouře se řítily krajinou s hroznou silou. A venku bylo brzy tma jako o půlnoci. "To je strašné počasí! Ani zlého psa by nikdo nevyhnal ven v takovou pozdní hodinu!" - A huboval také na počasí, když sedal ke stolu, aby pojedl mléko a housku.

Když tu náhle někdo venku třikrát zaklepal. "Kdo by to mohl dneska tak pozdě být?" - "Snad nějaký vážený soused. Magdo,jdi, pusť ho dovnitř!" Nebyl to však soused, byl to jakýsi poutník, který úpěnlivě prosí hostinského o poskytnuti nočního útulku.

Hostinský dnes neodmítl tak zlobně poutníka, jak u něho bylo obvyklé, přece však řekl i když jen na půl úst: "Nikoho nenechávám ve svém domě přes noc, od té doby, co mi smrt zamordovala děti svou strašnou mocí." "Ó nenechávej mě" - prosí poutník - "odtud odejít. Vy máte této noci Vaše děti spatřit ve snu." -"Ach, kdyby toto bylo možné, abych mohl vidět své děti ještě alespoň jednou, poskytl bych Vám rád přístřeší." "Avšak přece jen, za nečasu nemůžete jít dál. Ještě byste v noci v bouři dozajista zabloudil. Pojďte dále do světnice a vezměte místo u našeho stolu. Pojezte housku a mléko. Je sladké a čerstvé."

A když služka zavřela vrata, vzala světlo a zase se vrátila do světnice a praví: "Zvoní, pane, právě v klášteře "osmá", a také na ubohé duše je pamatováno s požehnáním." Zbožný Otčenáš zněl nyní více než modlitba: "Bože, nechej ubohé duše ve svatém klidu odpočívat!" A vzdychaje mluví sedlák, když si sedá: "Ach, moji milí chlapci, co byste asi nyní byli ?" "Byly to hodné děti - a k tomu ještě tři - a dováděly bystře, čile, zbožně a volně. Pak přišla šarlatová horečka a skosila jednoho po druhém. Ano, sotvaže jsem zůstal při rozumu a životě." "Plno zármutku je moje nitro, plno slabosti moje srdce. Ve svých myšlenkách se nemohu dočkat nebeské cesty." - "Ó, nemluv tak odvážně k Bohu," řekl poutník, "dávám Ti moudrou radu: oceň vždycky s chválou, s díky a radostí svou existenci!" "Neboť pohleďte, čím nás Bůh obdařuje, je vždycky dobře míněno, obzvláště když jsme nemocni nebo souženi nebo se v neštěstí krčíme. Snad právě Bůh rozhodl ve své nejvyšší moudrosti, aby toto vše člověk snášel v nevině." "Ach, muži, Vy mluvíte velice dobře. Tak by měl mluvit každý, tak mi ještě žádný neulevil, ba ani sám farář!" - "Tak utěšuje Bůh Otec svého jediného Syna, neboť on ho dal jako daň za odpykání našich hříchů!". "Pročež mu máte odporučit své bolestiplné srdce. On Vám pak odejme Váš smutek a Vaši bolest. Nyní leží Vaše souženi v rukách Božích, Vy spatříte ve svém spánku nejkrásnější zemi.". "Nechte pak v pokoji své malé, oni dnes slaví svůj svátek a žádají, abyste je nechal slavit v přátelství a klidu!" - Toto říká hostinskému poutník a přeje mu dobrou noc. A brzy nato uzavře oči hostinského svatý spánek.

A když se příští ráno zase probudil, měl dobrou náladu. Co způsobilo tuto radost? Volá poutníka ve spěchu a praví: " Dnes jsem viděl ve snu své milé děti ve zlaté nebeské pláni." "Byly, ach, tak něžné, tak nádherné, tak krásné a čisté, okolo Ježíška shromážděné se všemi andělíčky. Každý z nich však měl pozemské znamení. Jak zvláštní !!! Já si toto nedovedl vysvětlit, a stále mi to není jasné." "Můj první synek měl provázek okolo krku. Snad proto že si stále hrál na "koníčka". Ten druhý držel v ruce džbáneček, zlatý, v ruce. Asi že si nejraději hrával na číšníka." "Můj třetí se mi však líbil nejlépe jako myslivec. Na rameni jsem viděl flintu. Tak jsem uchvácen přehlížel ten zástup úchvatný, až jsem najednou zjistil, že bdím." "Všechna bolest zraněného srdce zmizela od radosti, avšak k těmto hračkám žádné vysvětlení nenalézám. Proto jsem Vás probudil tak brzy z Vašeho odpočinku. Co Vy byste tomu řekl, šlechetný příteli nebes?" S vysoce vážnou tváří a s jasným zrakem se obrátil poutník k hostinskému a takto k němu hovoří: "Protože jste měl ke mně soucit, jste ušlechtilý a já Vám objasním milosrdenství útěchy." "Abyste chudým již nikdy pomoc neodmítl, abyste neoplakával smrt svých dětí nadále, tak chci Vám Vaše viděni vysvětlit jinak. Nepochybujte však o tomto vysvětlení ani o mých slovech!" "Vaše děti se těší v nebesích věčné radosti. Kdyby však nezemřely předčasně, měl byste nyní mnoho bolesti. Prvý Váš syn, kterého Vám Bůh daroval, ten s tím provázkem, by na něm dnes visel!" "To Bůh zařídil vše jinak, než mělo být, že onen se džbánem se později neutopil. A ten třetí s flintou, ten by se špatně oženil a potom by svou zlou ženu i sebe zastřelil." "Tak by Vaše děti čekalo mnoho bolestí, proto je pro všechny lepší, jak Bůh sám o své vůli učinil. Nyní putujte zde na zemi zbožně tímto poutním údolím, potom se budete věčně dívat jednou jako třikrát." Hostinskému padají slzy, jak poutník domluvil a o jeho slovech přemýšlel ještě dlouho potom. Pak mu požehnal poutník a stiskl ruku. "Děkuji za Vaše dobro!" - tak pravil a zmizel.

Sedlák se pak staral neustále o své hospodské věci a velebil srdcem i ústy Boží prozřetelnost. Tak se stalo všude i v dalekém okolí Tepelska známé utěšování poutníkovo. Tak byl utěšován mnohý manželský pár, jemuž děti brzy zemřely nebo zůstal bezdětný. I když místo, kde se příběh udál, není přesně zjištěno, jisté je, že končilo na -ov (Pístov).

Když se toto stalo všeobecně známé, mnohý šenk se přeměnil v "zájezdní hostinec" a každému příchozímu se tu dostávalo přátelského "Buďte vítán!" a tak to bylo poctivé, správné a zbožné. Stále ještě zní z kláštera večerem "Osmá", aby zbloudilí poutníci nalezli přístřeší přes noc. A ubohým duším zní po "andělském pozdravu" také všude zvonek na konci každého dne.