Skalní byt Barušky

Není známo kdo byl prvním obyvatelem Barušek. Neví se ani, kdy byly do skály vyhloubeny. Obydlí však nese znaky tradičního trojdílného vesnického domu komorochlévního typu a s pomocí znalostí zmapovaného vývoje lidové architektury odborníci usuzují, že vzniklo někdy před rokem 1850. Není-li ale k dispozici žádný historicky doložený pramen o okolnostech vybudování tohoto svérázného bytu, můžeme sáhnout alespoň po pověsti, kterou podle vyprávění jedné z obyvatelek jeskyně, zapsal v roce 1895 Karel Václav Rais.

Tato pověst vypráví o tom, že před skálou, do které je byt vyhlouben, stával kdysi domek, v kterém žil panský pastýř se synem. Když syn vyrostl, oženil se a přivedl si do nevelkého stavení svou ženu. Jak už to tak ale bývá, začal po čase mladé nevěstě otec jejího muže ve společné domácnosti překážet a spor se postupně nepříjemně vyhrotil. Starý pastýř už dál nechtěl a nemohl snášet protivnou snachu i rozhodl se proto k zoufalému činu. Sebral špičák, lopatu a do skály za svůj domek si začal hloubit vlastní útočiště. Dlabal do pískovce dny a týdny a dlabal usilovně. Díra ve skále byla po čase tak velká, že v ní mohl pohodlně spát, ale nešťastný muž tesal do kamene dál. Vykutal do skály nejen prostornou světnici, ale za ní komoru i síň a nakonec se obloukem prokopal z jeskyně zase ven. Získal tím vlastní vchod do svého skalního bytu a nemusel již do domku, kde vládla nesnesitelná snacha ani vkročit. Přesně rok prý hloubil stařec své podivné obydlí. Nenašel zastání ani u svého syna a když byl hotov, do svého nového domova se ten samý den co skončil namáhavou práci definitivně nastěhoval. Konečně byl svým pánem, připravil si lůžko, najedl se a ulehl k zaslouženému odpočinku. Již se nikdy neprobudil. Zemřel snad únavou po ročním usilovném tesání do kamene a možná i nechutí procitnout do nového dne plného tíživé samoty. Zůstal po něm jen jeho skalní byt.