Zaklínání ohně

Oheň tak jako voda je dobrý sluha, ale zlý pán. A jeho ohnivá ústa jsou věru nenasytná, začnou-li jednou požírati stravu snadno hořlavou, pak často i pomoc lidská bývá marná. Za starodávna věřili, že je možno oheň zaříkávati, aby se dále nerozmáhal, aby ustal v řádění. Ale je nutné vědět, že je takové zaříkávání nebezpečné a že to dovedou jen někteří lidé, kteří i jiné věci tajemné umějí.

O takovém zaklínači ohně vypravuje pověst. Kousek od Velkého Března leží ves Doubravice. Tam jednou za suchého léta přihnala se po poledni bouřka a blesk sjel do statku na návsi, do stodoly. Bylo ve žních. Stodola plná obilí hořela jako svíce. Lidé sběhli se ze vsi i s polí, vodu sháněli, do ohně lili — ale nic platno. Stodola byla ztracena, byla obava, že chytne i vedle a že požár zachvátí všecku ves. Na okolních střechách stáli lidé na žebřících a ulévali vodou, kterou jim druzí zdola podávali, planoucí došky, které létaly tam z hořící stodoly. Ale bylo vidět, že ani na to hnedle nestačí. Tu přichvátala k ohni stará babka a volá: „Nic vám, lidičky, nepomůže než zaklínat oheň. Pošlete pro fořta do Březí, ten to umí, jeho nebožtík táta ho tomu naučil. Zapřáhněte rychlé koně a jeďte pro něho s vozíkem!" Jeden ze sousedů honem zapřáhl do vozíku mladé hnědky, do běhu byly jako čert, a tryskem uháněl s nimi do Březí. Ty se brzo s fořtem vrátily. „Rychle nějaký cínový talíř!" volal fořt, sotva vyskočil z vozíku.

Podali mu talíř, on vytáhl z kapsy kus svěcené křídy, napsal na talíř čtyři neznámá slova a vhodil jej do ohně. Potom vskočil do vozíku, soused s ním podle poručení objel stodolu a v největším trysku letěli ke Březí.

Plameny ku podivu začaly se nížit, zkrotlé byly, plazily se po stodole, ozývalo se praskání a příšerný sykot. Hořící došky přestaly létat. A tu náhle stočily se plameny v ohnivý chumel, ten se chvilku točil nad stodolou a najednou vyšlehl z něho dlouhý, úzký plamen jako jazyk stáhl se zase zpět, plamenný chumel se znenadála menšil, praskot a sykot ustával. Tu se plameny pojednou vznesly do výše, zatočily se tam dokola jako ohnivý vír a zmizely. Stodola už nehořela. Jenom doutnala, a lidé snadno do poslední jiskérky to ulili. Zakrátko černalo se spáleniště stodoly, okolní stavení byla zachráněna. Nebýt fořta z Březí, byly by celé Doubravice shořely na prach.