Svrčovský pán

Nedaleko města Hranic nad řekou Bečvou se vypínal na strmém vrchu hrad Svrčov. Sídlil v něm bohatý a svobodný rytíř, který vládl kraji kolem dokola. Mezi lidem se povídalo, že je víc loupežník, ale přesto byl svrčovský rytíř ve vážnosti a nikdo si nedovolil mu říci křivého slova. Každý by byl zle pochodil, protože rytíř s nikým dlouhé řeči nevedl a hned sahal po meči. V černém šatě na černém koni jezdil jako vítr každého dne do města nebo na nedalekou tvrz, kde měl zeman z Ústí krásnou paní.

Každého večera zemanka vyhlížela z okna na cestu, kdy uvidí černého rytíře. V jizbě už byla připravena večeře a čekalo se jen na hosta. Zeman s rytířem dávno se už přátelili a nikdy mezi nimi nebylo vády. Až si jednou zeman přivezl odkudsi z Uher černou krasavici s jiskrou v těle. Jak zemanka mohla, sedla na koně a jezdila po lesích jako ďábel. U kolovratu ji žádný neviděl, v kuchyni se objevila jen na skok a čeládce poroučel zeman.

Když zemanka zahlédla rytíře v úvozu, rychle seběhla na dvůr a dala otevřít vrata dokořán. Zeman vyšel ze stáje a oba hosta vítali. „Vítej, pane rytíři! Už na tebe čekáme s večeří a jsme zvědaví, jestli nám přinášíš dobré nebo zlé zprávy.“ Rytíř hodil pacholkovi uzdu, aby koně opatřil, a šel s nimi do jizby. V kraji se povídalo, že král bude sbírat vojsko proti Turkům, a tak bylo o čem vyprávět.

Zemanka zasedla ke stolu v zelených šatech a černé vlasy měla do zlaté síťky stočeny. Červené víno nalévala do stříbrných pohárů a pobízela je k jídlu. Na míse byla srnčí kýta do zlatova upečená. Od té doby, co jezdil černý rytíř na tvrz k zemanovi, stolovalo se tu jako o hodech. „Podívej se, krásná paní, co jsem ti z města přivezl.“ Rytíř Michal vyndal z kapsy stříbrný přívěsek s kančím zubem, vzácně tepaný. „To je z toho divočáka, co jsme posledně spolu v lesích skolili.“ Paní poděkovala a šperk si hned připnula k řetízku na krku. Zapadl právě do žlutavé krajky na prsou. „Děláš si, příteli, s námi škodu!“ řekl zeman a se zalíbením se díval na svoji krásnou paní. „Však k jednomu divočáku může brzy přibýt i další. Chtěl jsem s vámi smluvit hon. Pozval jsem na pozítří několik pánů k sobě na hrad a těším se, že s paní také přijedete.“ „Jistě přijedeme!“ zvolala zemanka a sepjatýma rukama prosila manžela jako malé dítě. „Uděláš mi velikou radost, když pojedeme. Dávno už jsem nikde nebyla a mám nové šaty. Musím se v nich přece mezi lidmi ukázat.“

„Když tě paní tak pěkně prosí, nemůžeš, pane zemane, moje pozvání odmítnout! Pojedeme na Teplici a můžeš se v hojivé vodě vykoupat. Teď sem přijíždí mnoho urozeného panstva, když se o vodě tolik mezi lidem vypráví.“ „Rádi přijedeme, pane Michale, a pomůžeme ti divočáka polapit, když budeš chtít třeba živého,“ slíbil zeman.

Rytíř ještě chvíli poseděl, pak se paní zemance poklonil, ruku políbil a šel. Zeman ho vyprovodil na dvůr, pomohl mu na koně a až za vrata ho vyvedl. Když se vrátil, paní už spala na loži a ve spánku se usmívala. Zeman ji přikryl kožešinou a zhasil svíci na stole.

Na hradě bylo všechno uchystáno na veliký hon. V psinci štěkali psi a doráželi na branku. Panstvo se sjíždělo a rytíř neměl čas ani pohár vína vypít, každý se s ním chtěl pozdravit. Ale on pořád k bráně vyhlížel a čekal, kdy přijede zeman s krásnou paní. Když vjeli do nádvoří, každý se na ně otočil. Zemanka měla šaty červené, lemované kuní kožešinou a na krku se jí blýskal stříbrný šperk. Zemana těšilo, že se setkal s tolika přáteli.

Rytíř pomáhal zemance s koně, a když ji v náručí držel, zeptal se tiše: „Půjdeš, krásná paní, za mne?“ „Nemohu, pane rytíři, vždyť víš, že mám muže,“ usmála se zemanka šelmovsky a podala rytíři ruku k políbení. „A když nebudeš zemana, pak budeš má,“ řekl rytíř a víc už se paní na nic neptal.

Panstvo se už řadilo, honci čekali před branou a z psince vypustili psy. To bylo křiku a štěkotu, ani vlastního slova nebylo slyšet. Trubači zatroubili a páni i paní vyrazili tryskem na koních z hradu. To byl let, že nebylo radno jim vstoupit do cesty. Každého smetli. Po lesích se rozléhalo troubení, dupot koní a halas.

Když přebrodili řeku Bečvu, dali se k Teplici. Tam z bahniska vyštvali divočáka a honili ho po lese, až ho dostali. Zemanka byla mezi prvními lovci a nikdo se jí nevyrovnal, jenom rytíř Michal. Ale ten toho dne neměl mnoho štěstí a kdesi se cestou zdržel. Když se panstvo vracelo, zastavili se u pramenů, někteří se vykoupali, jiní napili hojivé vody a pak jeli zpátky na hrad k hostině.

Panstvo dojelo, ale zemana nebylo. Paní se vystrašeně ptala, kde zůstal, ale nikdo jí nedovedl odpovědět. Jen rytíř Michal ji utěšoval: „Hned pošlu, krásná paní, svoje pacholky, aby tvého pána v lese našli. Snad jeho kůň někde klopýtl o kořen nebo honil divokou zvěř příliš daleko. Neboj se, paní, bez muže nebudeš!“

Krásná paní se zalekla, když slyšela rytířova slova. Rytíř byl muž činu a ničeho se nezalekl, když chtěl svoje plány uskutečnit. V černých očích paní se zablesklo a víc se neptala. Jen čekala, co bude.

Pozdě večer pacholci přinesli zemana už mrtvého. Našli ho daleko v lese s rozbitou hlavou a jejich pomoci už nepotřeboval. Zemanka se dala do velikého nářku a všichni mladou vdovu litovali. Pozdě v noci ji rytíř vezl na tvrz a cestou k ní promlouval líbeznými slovy. Od té chvíle zemanka už neplakala. Červené šaty vyměnila za černé a hospodařila na tvrzi sama. Čeládka svou paní ani nepoznávala. Všude byla, všechno viděla a nic jí neušlo. Třetího dne pochovala zemana na hřbitově.

Vždy k večeru přijížděl svrčovský rytíř. Zemanka ho vyšla uvítat až na dvůr a vedla se s ním do jizby, kde při víně seděli dlouho do noci. O čem si vyprávěli, nikdo nevěděl, protože čeládka v tu dobu musela už spát.

„Už je tomu několik neděl, co tvůj muž leží pochován, krásná paní! Teď není nic v cestě naší svatbě,“ řekl rytíř. „Uchystáme svatbu a pozveme jen několik přátel, aby nám to lidé nevyčítali. Proč mám pořád za tebou dojíždět sem na tvrz, když jsi už mojí paní dávno. A Svrčov bude mít krásnou paní rytířku.“ Zemanka souhlasila, a tak chystali svatby.

Lidé si povídali všelicos, ale k uším černého rytíře se nic nedoneslo. Na hradě uchystal komnatu pro paní rytířku, nakoupil plnou truhlu šatů a nového nádobí. Když bylo vše hotovo, kněz oba sezdal v kostele a svrčovský rytíř s paní rytířkou sedli do kočáru a jeli na hrad. Za nimi jelo na krásných koních několik pánů a paní na svatební hostinu. Když přejížděli mostek přes řeku, seděl tam dudák a vesele vyhrával. Paní rytířka dala zastavit kočár a prosila rytíře, aby ho vzali s sebou. „Bude nám veseleji, dudák nám k tanci zahraje.“ „Když se ti chce tančit, krásná moje paní, vezmeme dudáka s sebou na hrad. Svatby bez muziky nejsou svatby.“

Vzali proto dudáka do kočáru. Ten si hned sedl paní rytířce k nohám a vyhrával ďábelskou písničku. Koně letěli cestou do vrchu, až z té jízdy šel strach, ale rytířka měla radost. Když vyjeli nahoru, najednou se před nimi rozestoupila země a oni padali s kočárem do propasti. Dudák skočil z kočáru a dal se do smíchu, až svatebčanům mrzla v těle krev.

„Vítám vás, panstvo, do pekla! Ty, pane rytíři, máš na svědomí zemanovu smrt, a ty, paní rytířko, jsi o ní věděla a nic proti tomu neudělala. Oba jste za to propadli peklu.“

Když kočár zmizel v hluboké propasti, objevilo se na jejím dně zelené jezírko právě takové barvy, jaké byly šaty paní rytířky. Svatebčané stáli hrůzou omámeni nad strmým srázem. Potom se vzchopili a dojeli na Svrčov, jiní hned spěchali domů. Ze svateb nic nebylo.

Tak se stalo, že nedaleko svrčovského hradu se objevila propast a je tam podnes. Hrad už dávno vyhořel a z jeho kamene si lidé postavili základy statků a chalup v okolních dědinách. Zbyly po něm jenom rozvaliny, stará cesta a vyprávění o černém rytíři a krásné zemance.

Tip: Znáte už naši hru Strašidlov.cz?