O stínech nad Šibeničním vrchem

Dlouhá staletí shlíží z lesnatého kopce nad Rožmberkem ponuré kamenné torzo, kterému místní neřeknou jinak než Galgenberg. Dnes tam šumí koruny stromů a zpívají ptáci, ale byly časy, kdy se tomuto místu každý rozumný člověk vyhnul širokým obloukem. Právě zde totiž stávala obávaná rožmberská šibenice. Vypráví se, že za časů posledních Rožmberků žil v podhradí mladý mlynářský pomocník Jakub. Byl to chlapec divoké krve, který propadl hráčské vášni a v kostkách prohrál vše, co měl. Když už mu nikdo nechtěl půjčit ani krejcar, v zaslepení mysli vnikl do panského dvora a ukradl měšec se zlatými dukáty. Spravedlnost tehdy byla rychlá a neúprosná – hrdelní soud v Rožmberku ho odsoudil k trestu smrti provazem. V den popravy vedl kata Jakuba vzhůru na kopec. Cesta byla strmá, lemovaná davem zvědavců. Na samotném vrcholku se tyčila hrozivá čtvercová stavba z těžkých balvanů, z níž k nebi čněly dřevěné trámy. Když Jakubovi navlékali oprátku, pohlédl dolů na město a meandr Vltavy a vykřikl: „Nenašel jsem milost u lidí, nenajdu ji ani v zemi! Moje tělo shnije na větru, ale můj duch odsud nikdy neodejde!“ Jak kat slíbil, tak se stalo. Jakubovo tělo bylo podle tehdejšího krutého zákona ponecháno na šibenici jako výstraha pro ostatní. Nesmělo být pohřbeno do posvěcené půdy na hřbitově. Viselo tam dlouhé měsíce, bičované deštěm a ohlodávané dravými ptáky, dokud se provaz nepřetrhl a kosti neskončily v trávě pod kamennou nadezdívkou. Od té noci se na Šibeničním vrchu začaly dít podivné věci. Kdykoliv se nad Šumavou strhla bouře a vítr začal ohýbat stromy, lidé v Rožmberku slýchali z kopce podivné chrastění řetězů a táhlé, zoufalé sténání. Poutníci, kteří se opozdili a museli projít kolem starého formanského brzdového kamene pod kopcem, přísahali, že v lesním šeru spatřili bledou postavu s oprátkou kolem krku. Přízrak prý bloudil kolem kamenných zdí a hledal své ztracené kosti. Do města se brzy vloudila další děsivá zvěst. Hazardní hráči a vyvrhelové si začali šeptat, že kdo najde odvahu a o půlnoci se vydá na popraviště, může získat nevídané štěstí. Říkalo se, že kousek provazu z oběšence nebo prst odsouzeného, nošený v kapse, zajistí majiteli výhru v každé hře. Jedné noci se k šibenici vydal zchudlý kupec, který chtěl stůj co stůj získat zpět své jmění. Dorazil na místo přesně ve chvíli, kdy hodiny na kostele svatého Mikuláše odbíjely dvanáctou. Měsíc tehdy svítil tak jasně, že kamenná stavba vrhala dlouhý, temný stín. Kupec překročil zdivo a začal v trávě hmatat po kousku starého dřeva či kosti. Vtom vítr prudce utichl. Z koruny starého dubu se snesl chlad tak ledový, že kupci zamrzl dech v hrdle. Otočil se a přímo před ním stál Jakubův přízrak. Oči mu divoce planuly a ruka s dlouhými prsty ukazovala přímo na kupcovo srdce. „Hledáš štěstí tam, kde vládne zatracení?“ zašeptal stín hlasem, který zněl jako praskání suchých větví. Kupec na nic nečekal, s hrůzným křikem se otočil a utíkal dolů z kopce, hlava nehlava, skrz trní a křoví, dokud nepadl vyčerpáním na náměstí. Od té doby už v kostky nikdy nehrál a Šibeničnímu vrchu se do konce života vyhýbal. Šibenice byla nakonec o dvě století později stržena, ale její kamenné základy odmítly z krajiny zmizet. Stará pověst praví, že duše těch, kteří zde skončili svůj život, na kopci bloudí dodnes. Když dnes stojíte u ruin popraviště a zvedne se silný vítr, poslouchejte pozorně – možná i vy v šumu listí uslyšíte tiché chrastění starých řetězů.