Kovář, který uměl trhat zuby

Zamyšlen seděl krátce po západu slunce před chýší a snažil se vymyslet čím to asi bude, že proudy zbožných poutníků, směřující k jeho poustevně, nějak prořídly. No, prořídly. Docela přestaly proudit, a to není pro poustevnika nic příjemného. Večer byl sice jako popsaný v turistickém průvodci, ale poustevník Rehoř neměl nějak na romantiku náladu. Zalezl do příbytku z větví a velkých kusů vyschlé kúry, přikryl se starou houní a usnul. Sny také nebyly ničím povzbudivým - hlavně ten, ve kterém se mu zjevil anděl a nešetrně poukázal na skutečnost, že poustevníci se obvykle živí sušenými chrousty a jinou lesní žouželí. První ranní paprsky zastihly Řehoře samou hrůzou propoceného.

Ještě před pár týdny se k němu hrnuli z širého okolí všichni, které bolely zuby. Rehoř byl vyhlášen tím, že je umí docela slušně trhat. Vděční pacienti přinášeli mnohé dary, hlavně pochoutky z kuchyně, a tak poustevník nemusel mít na jídelníčku ani chrousty, ani nic podobného. Kovář Pavel, který se nedávno přistěhoval do Oplan, byl šikovný chlapík. Uměl pracovat se železem, kovat koně a hlavně trhat zkažené zuby. Rychleji a lépe než poustevník z temných hvozdů, ale hlavně za stomatologické práce nežádal odměnu. Stačilo mu, když se ti, kterým pomohl, stali věrnými zákazníky jeho kovárny.

Jednou dopoledne k poustevně v lesích, zřejmě omylem, zabrousil hajný Macháček. Když už tam byl, sedl vedle poustevňasa a dali se do reči.

Jenomže jako na zavolanou hajného náhle rozbolela šestka vpravo dole. Zaúpěl a chytil se za tvář. Poustevník viděl příležitost k návratu někdejšího věhlasu. Skočil po pánovi lesů a začal mu lomcovat onou šestkou. Hajný se vysmekl as lítým řevem pádil do údolí. Poustevník neřval o nic méně a letěl jako lavina za svou obětí. Oba padli vyčerpáním před roubenou kovárnou. Na zápraží seděl kovář a cvičně žongloval se šesti rudými uhlíky z výhně. Slovo dalo slovo, Macháček se raději vytratil do krčmy, a zbývající dva dlouho do noci rozprávěli. Těžko říci o čem...

Každopádně již druhý den kovář z Oplan nadobro zmizel. Ani ti největší fantastové nehledali souvislost s tím, že za kovárnou v sadě ležela čerstvě vyvrácená stará hrušeň. Už si nepamatovali, že dávné pověsti vyprávěly o obrovském hrnci zlaťáků z pokladu Sázavského kláštera, který pod stromem měl být ukryt. Nedošlo jim ani, že poustevníci sídlící v okolí vesnice, byli vždy příslušníci benediktýnského řádu, který klášter dříve vlastnil.

Na kováře Pavla brzy zapomněli. Proč konečně ne, když poustevník zuby také trhal docela slušně a nějaká ta pozornost z kuchyně nikoho na mizinu nepřivedla. Rehoř si po večerech spokojeně mnul ruce, zlaté časy byly zpět. Do vzdálené Čáslavi stejnou dobou přišel bohatý magistr Pavel s celou rodinou. Koupil velký dům hned vedle radnice a brzy se stal váženým měšťanem. Rozuměl zvířatům, hlavně koním, a když na to přišlo, pomohl i od bolavého zubu...