O Šárce

O dívčí válce, část čtvrtá

Na severozápad od Prahy táhne se skalnaté údolí, Šárka řečené, které kdysi všecko hustým lesem bylo zarostlé. O tom údolí vypravuje pověst, která také původ jména jeho vysvětluje. Vlasta s dívkami svými na Děvíně mocí i lstí hleděla mužům škoditi. Tak také jednou skrze špehy zvěděla, že kníže Přemysl posílá důvěrníka svého, vladyku Ctirada, syna Prošova, do osady Kopaniny, aby tam urovnal spor o dědiny mezi dvěma zemany sousedy. Protože pak Vlasta Ctirada stejně jako Přemysla nenáviděla, usmyslila si, jak jej zahubí. V ustanovený den vskutku Ctirad s družinou vydal se na cestu. Kníže, pamětliv toho, že Vlasta s dívkami úklady strojí mužům, kteří v okolí Děvína se objeví, poničil Ctiradovi, aby vzal s sebou dostatečný počet jezdců ozbrojených. A tak Ctirad sám jedenadvacátý Vltavu přebrodiv, ubíral se ke Kopanině. Byl parný den letní, i pod klenbou lesa dusno bylo. A jak tu Ctirad s družinou jede lesnatým údolím, zaslechne v tom mrtvém tichu najednou ženský pláč. Zblízka se ozval; a když udivený vladyka po hlase se pustil, spatřil nedaleko na kraji houštiny krásnou dívku pod dubem ležící na mechu, svázanou provazy na rukou i na nohou. Vedle ní pak roh lovecký ležel a veliká lahvice medoviny. Ctirad hned s koně seskočiv, chvátal k plačící dívce a ptal se, co by to vše znamenalo. I řekla dívka, že všecko mu vypoví, jen aby pouta její uvolnil, která jí bolest působí. Přeřezal tedy Ctirad provazy, dívka osvobozená posadila se na mechu a řekla:

„Děkuji ti, vladyko Ctirade, žes mne zachránil.“ Podivil se Ctirad, že jej dívka zná, a ta mu pověděla: „S otcem svým byla jsem kdysi na Vyšehradě a tam jsem tebe v knížecí družině spatřila. Věz, že otec můj je Mnohoslav z Oskořína, jméno mé že je Šárka. Lovili jsme dnes s otcem v těchto lesích a tu já pustila jsem se za zvěří, daleko jsem se hnala do houštin, až jsem otce svého ztratila. Teprve po chvíli připamatovala jsem si, že jsem tu sama v pustině. I vzala jsem roh lovecký a zatroubila hlasně, abych otce přivolala. Leč marné bylo troubení, k otci vzdálenému asi nedolehlo. Zato najednou vypadl na mne z houštiny houf dívek ozbrojených, strhly mne s koně, když jsem se bránila, svázaly mne řkouce, že mne na Děvín odvezou, nechcili jít dobrovolně. Hrozila jsem jim, že otec přijde, ale ony jen se smály, že se nebojí. Když však hluk uslyšely tvé družiny, sem se blížící, strach je pojal a zčerstva utekly i s mým koněm, mne tu zanechavše.“ Ctirad vyslechl dívku a hned slíbil, že ji domů doveze; chtěl ji také do sedla k sobě posaditi. Ona však prosila, aby poshověl maličko, co by si odpočinula pout zbavena. Posadil se tedy Ctirad k Šárce na mech a také družině své kázal se posaditi. Šárka hned také lahvici s medovinou jemu podala, aby se napil. I napil se Ctirad a také ostatní a shledali, že medovina je velmi chutná. Jen se jim zdálo, že ten nápoj malátnost jakousi působí ve všech údech a že spánek jim víčka chce svírati.

Běda! netušil Ctirad, netušila družina jeho, že ta krásná dívka je z bojovnic Vlastiných a že to vše úklad je nastrojený. I do medoviny bylo Vlastou přimíšeno tekutiny uspávající, jež přivodila mužům zrádný spánek. Usnuli všichni, jediný Ctirad ještě bděl. Toho pak Šárka najednou vyzvala, ať mocně zatroubí; což kdyby otec dceru hledající byl tu někde nablízku! Zatroubil Ctirad, nevěda, že troubením neštěstí na sebe přivolává. V malé chvilce tam z houští dívek ozbrojených houf se vyřítil, a dříve než se muži zmalátnělí vzpamatovali, pobiti jsou do jednoho. Jediného Ctirada ušetřily dívky a odvedly jej na Děvín, kde Vlastou byly pochváleny za ten úklad podařený. Na druhý den potom odveden jest Ctirad ke břehu vltavskému proti samému Vyšehradu. Pokřik dívek ukrutných přivábil na hradby lid vyšehradský i samotna Přemysla, před jehož očima Ctirad byl umučen a po smrti do kola vpleten na posměch knížeti, jenž tomu zabrániti nemohl.

Údolí, v němž Šárka zlým úkladem Ctirada se zmocnila, dodnes má jméno Šárka.

Pokračování v pověsti Jaký byl konec Děvína...