Dobrý skutek Pradědův

V pátek po Božím Těle roku 1889 lilo jako z konve. Černá mračna se válela nízko nad zemí a citelně se ochladilo, jakoby na výsměch prvnímu letnímu dni toho roku. Hustý déšť zahnal lidi z polí a luk. V práci museli ustat i zedníci na stavbě městské vodárny v březovém háji mezi Chválkovicemi a Černovírem. Prokřehlí a zmáčení zašli do černovírské starodávné krčmy, aby si tu dali něco pro zahřátí. Hostinský Eduard Dufka je rád obsloužil. Rozmrzelí se sesedli kolem stolu, ale když trochu popili; špatná nálada je opustila a jazyky se jim rozvázaly. Vzpomněli si na své ustarané ženy a věčně hladové děti, postěžovali si na nuzné výdělky, debatovali i o tom, jak dlouho asi potrvá stavba celé vodárny a jaké dobro z toho vznikne městu Olomouci. Všeobecně se shodli na tom, že je dobré, že se konečně přišlo na vydatné prameny dobré pitné vody, a že teď již bude konec zhoubným nákazám a nemocem, které vznikaly z hnijící, okolo města stojící vody, a obyvatele po staletí pronásledovaly. Pitné vody mělo město i přes desítky studní vždy málo, a to ještě nebyla příliš dobrá. A ani nové vrty a pokusy s vrbovými proutky nesplnily očekávání. Řeč přišla i na starého Stokláska, který prý již před sto lety věděl, že v černovírském lese jsou bohaté prameny pitné vody.

Ano, Fabián Stoklásek, hajný lesního panství královského hlavního města Olomouce, to opravdu věděl. Když se vrátil jako vojenský vysloužilec císařských vojsk slavného prince Evžena Savojského na rodnou Hanou, uchytil se ve službách města. Byl voják tělem i duší, pánů si vážil a podle toho se i choval. Stavěl se před nimi do pozoru, hluboce se jim ukláněl a do detailů plnil jejich příkazy. Ti ho měli jako vzorného služebníka rádi, a často mu uznale poklepávali na rameno. Vždyt hajný svěřený revír střežil opravdu přísně, jako po vojensku, stromy v lese měl snad spočítány a stav zvěře znal, jako by ji choval doma v chlévě. Jednou před senosečí se vracel hajný Stoklásek z lesů za Svatým Kopečkem. Odbočil ze silnice do černovírského lesa, že si tam na chvilku odpočine a pak se vydá k domovu. Usedl pod břízku do měkké trávy. Lahodné ticho a vůně lučních květů ho uspaly. Nevěděl, jak dlouho spal. V nočním chladu ho probudilo nějaké šimrání. Natáhl nohy, posadil se a užasl, co za drobotinu se to hemží kolem něj. Trpaslíci, skřítci, permoníčci, každý mu svou lucerničkou svítil do obličeje, tahal ho za vlasy a za vousy a tajemně se usmíval. Hajný si nedokázal honem vzpomenout, kde je a co se s ním děje. V tom z houští vystoupila obrovská postava s bílým plnovousem, dlouhým až po pás. Fabián Stoklásek se zachvěl. Trpasličí chasa se hned uctivě rozestoupila, lampičky se rozzářily a hned bylo jasno jak ve dne. "Neplaš se milý brachu," dobrotivě mu pokynul neznámý kmet. "Dobře si zapamatuj toto místo, kde sis hověl. Ze svého sídla shlížím do pomezí moravskoslezského na lidské plahočení, a pomáhám tam, kde lidská chamraď zasluhuje mé ochrany a pomoci. Prameny a kyselky netryskají jen v horách. I hanácká rovina je jimi obdařena. Zanechte vy lidé své domýšlivosti a vraťte se do náruče přírody! Prozraď tedy pyšným olomouckým pánům, kde pod povrchem země šumí nepřeberné množství vody, bez níž není života." Lampičky náhle zhasly a tma pohltila dobroděje Praděda a jeho čiperné dvořanstvo, neboť to nebyl nikdo jiný než on. Pomalu se rozednívalo. Stoklásek celý zmámený vyšel z lesíka. Tajemství, které mu tak podivuhodně vyjevil sám Praděd, tajemstvím zůstat nemělo a tak si to zčerstva namířil přímo k panu purkmistrovi.

Purkmistr František Antonín Sartori byl Němec jako poleno, ale slušný člověk, který se všemožně staral o prospěch města. Ať však dělal co dělal, zdroje pitné vody se mu ani s celou městskou radou objevit nepodařilo. Na duchy nevěřil a odbyl i hajného s jeho vzkazem od Praděda. Po straně se pak dotazoval, nekoupá-li Stoklásek svoji věčnou žízeň v ostrých nápojích víc než je zdrávo, poněvadž hned po ránu mluvil nějak z cesty. Páni Stokláskovi neuvěřili, za pravdu mu pak dávali prostí lidé. "Uvidíte, že na má slova jednou dojde." končíval starý hajný při žejdlíku jalovcové své úvahy o blahodárné vodě a jiných přírodních darech a úkazech. A také došlo, ale až po stech letech. Tehdy se městští techničtí úředníci dověděli o Stokláskových povídačkách a rozhodli se je prověřit. Snad bude něco pravdivého na lidských pověstech, mysleli si a hle, objevili spoustu dobré vody. Památka městského hajného Fabiána Stokláska pak mezi lidem zase ožila, když se začalo se stavbou vodárny. Nebýt tak dobrosrdečnosti Pradědovy, nemělo by město Olomouc dobrou pitnou vodu snad dodnes.

Co je na pověsti Dobrý skutek Pradědův (ne)pravdivého?

Úsměvná pověst o nadpozemském objeviteli černovírských pramenů je pravdivá pouze ve dvou faktech. Město Olomouc mělo opravdu vždy nedostatek pitné vody, přestože bylo doslova obklopeno mnoha rameny řeky Moravy a téměř každý třetí dům měl vlastní studnu. Nejvydatnější prameny pitné vody byly objeveny opravdu v černovírském katastru, tedy na levém břehu řeky Moravy a ne tam, kde se po celá desetiletí hledaly - ve městě nebo na pravém břehu řeky. Se stavbou černovírské vodárny bylo započato 20.5.1889 a 23.listopadu téhož roku byla stavba ukončena. První voda byla čerpána do rezervní nádrže 26.listopadu a pravidelný provoz vodovod zahájil 15.prosince 1889. Od té doby vodárna slouží až do dnešních dnů.