O pokladě ve Rmízu u Laškotva

Východně od Laškova táhne se k Náměšti romantické údolí Laškovské, či Terezské. U vchodu do tohoto údolí zvedá se po levé straně kopec, zvaný Rmíz nebo také Hermíz. Pověst o něm vypravuje: Před dávnými a dávnými časy, kdy býval tento kopec nezalesněn, pásávali tu chodobní laškovští hoši občanům dobytek. Na vrcholu tohoto kopce se otvírala čas od času díra, o které se mezi lidem vypravovalo, že je velmi hluboká a že je to vchod k ukrytým pokladům, které tu kdysi ukryl bohatý rytíř, než odjel do boje, z něhož se však již nevrátil. Jednou pásli tři pasáčci z Laškova zase na Rmízu dobytek. A jak to mezi chlapci bývá, skotačili a dováděli, jeden druhému nějakou taškařinu ztropil. Když tak za sebou pobíhali a honili se po kopci, přiběhli najednou k oné díře. Frantík s Pepíkem na sebe mrkli, povalili Jaroslava, a než se nadál, zuli mu boty, každý jednu a šup! – hodili ji do díry. Jaroslav vstala a vida, co mu jeho kamarádi provedli, dal se do pláče. Plakal opravdově, až oba kamarády přešel náhle smích a veselost. Jaroslav se jim v pláči přiznal, že to byly jeho jediné boty a kdyby bez nich přišel domů, že by byl velmi bit. Oba chtěli svou chybu napravit. Bylo jim Jaroslava líto a měli jej opravdu rádi. Radili se, jak by svůj špatný skutek napravili a boty mu z díry vytáhli. A poněvadž u pasáků nebývá nikdy nouze o provaz nebo opratě, domluvili se, že sváží tolik dobytčích provazů a opratí, kolik je zapotřebí až na dno díry. Jak si usmyslili, tak také udělali. Provazy svázali, na konec přivázali koňskou ohlávku, do níž se milý Jaroslav posadil, a za chvíli se spouštěl pasáček temnou dírou do nitra kopce. Smluvili se s ním ještě, že zatahá za provaz, jakmile najde obě boty. Pak ho zase vytáhnou. Pomalu spouštěli Frantík s Pepíkem provaz a pěknou chvilku to trvalo, než se Jaroslav dostal až na dno. Jaké však bylo jeho překvapení, když se kolem sebe rozhlédl. Byl ve veliké síni, jasně osvětlené, uprostřed níž stál velký stůl a na něm cosi blýskavého, až oči přecházely. Když se podíval lépe, viděl, že jsou to samé dukáty, a hrozně se ulekl. Těch dukátů by se nebyl tak ulekl, ale milý chlapec uviděl kolem toho stolu mnoho černých pánů, kteří seděli a hráli o ty zlaté dukáty v karty. Každý jich měl před sebou velikou hromadu a hráli nevšímavě, jako by tam mezi ně nikdo nebyl přišel. Jaroslav se velmi ulekl a chtěl již zatahati za provaz a dáti tak znamení svým druhům, aby ho honem vytáhli, když tu jeden z černých pánů vstal, přišel k němu a pravil přísně: „Stůj, neutíkej! Co tu chceš?“ „Já…já…“ koktal polekaný chlapec, „já… si jdu jen pro… pro boty! Moji kamarádi mi je sem hodili a já jiné nemám. Proto jsem si pro ně přišel!“ „Jenom pro ty boty? Pro nic jiného?“ „Jen pro ně!“ „Pojď si tedy se mnou pro ně!“ Po těch slovech se obrátil a vedl chlapce chodbou do vedlejší komory, kde bylo veliké množství bot. Byla jich veliká hromada, jedna pěknější než druhé, a všechny by mu padly. Také jeho boty tu ležely mezi nimi. Pán ukázal na hromadu a pravil: „Nuže vezmi si je!“ Jaroslav rozhrabal rukama hromadu a vybral si mezi nimi opravdu své obnošené boty. Pán se spokojeně usmál a pravil: „Jsi hodný chlapec a pravdomluvný. Za to si můţeš nabrat do obou bot tolik dukátů, kolik se ti do nich vejde. Avšak víckrát ať tě tu nevidím! Zle by se ti vedlo!“ Po těchto slovech jej zavedl ke stolu, kolem něhoţ seděli ti černí páni, a pokynul mu, aby si z jeho hromady nabral dokátů. Chlapec postavil boty nesměle na stůl a ještě nesměleji bral dukát za dukátem a dával do bot. Přitom se díval po očku po ostatních pánech. Ti hleděli se zájmem na malého opováţlivce a úsměv jim pohrával kolem koutků. To dodalo chlapci odvahy. Zabořil obě ruce do blýskavého kovu a plnými dlaněmi nabíral a sypal do bot. Vešlo se jich tam hodně, poněvadţ boty byly veliké; zdědil je po otci. Kdyţ byly obě vrchovatě naplněny, poděkoval pěkně tomu černému pánovi, pozdravil všechny ostatní, uchopil boty do náruče, šel, vsedl do ohlávky a zatahal za provaz. Za chvíli zmizela jasná síň. Pomalu putoval dírou na světlo boţí. To bylo překvapení pro Frantíka a Pepíka, kdyţ se Jaroslav objevil nahoře, drţe v náruči boty plné zlatých dukátů. Ani svým očím nechtěli věřit. Konečně se zeptal pln zvědavosti starší Frantík: „ Prosím tě, kdes to všechno nabral?“ „Kde? Dole milí chlapci! Chcete-li to vědět! To byste mrkali, kdybyste viděli, co jich tam ještě je na hromadách na stole. Kdybych je chtěl v těch botách odnésti, musel bych tam celý ţivot pro ně ně slézat! Ale neradím nikomu tam pro ně jít!“ Chlapci poslouchali, ale jejich oči visely jen na těch ţlutavých plíšcích, jako přičarované. Viděli v nich všechno. Konečně se ozval Frantík. „Tak nedělej drahoty, Jarku, a pověz nám, jak to tam vlastně vypadá!“ A Jaroslav vypravoval pravdivě, jak se velice ulekl, kdyţ se octl ve veliké a jasné síni s velkým stolem, na němţ byly veliké hromady zlatých dukátů, jak černí páni o ně hráli, jak jej jeden z nich vyslýchal, kdyţ hledal své boty, a jak jej jistě zachránilo jen to, ţe šel opravdu jen pro boty a ne pro peníze. Oba dva druzí chlapci naslouchali dychtivě, skoro ani nedýchali. Oči jim chvílemi horečně zahořely. Kdyţ Jaroslav domluvil, zvolal náhle Frantík: „A abys věděl, ţe nejsem ţádný strašpytel, já se tam také spustím! To, co ty i já dokáţi.“ A sotva domluvil, zul obě boty a hodil je do díry. Marně ho Jaroslav varoval, marně prosil. Nedbal jeho výstrah a dal se spustit do díry. I jemu se vedlo jako Jaroslavovi. Černý pán se ho velmi přísně ptal, zda jde jen opravdu pro boty. A kdyţ přisvědčil pán se posměšně ušklíbl a zavedl jej do komory s velikou hromadou bot. Ale ku podivu! Všechny byly veliké, jen ty jeho byly malé. A Frantík chtěl míti mnoho peněz, více, neţ ten hlupáček Jaroslav. Chytil dvě jiné, nové veliké boty a pravil: „ Toto jsou mé boty!“ Sotva to dořekl, ozvala se strašná rána a všechno se pono řilo do bezedného ticha a tmy. Chlapci zatím čekali nahoře na znamení. Čekali půl hodiny, čekali hodinu, čekali dvě, ale stále marně. Kdyţ je čekání jiţ omrzelo a Jaroslav by se byl jiţ nejraději viděl doma u své maminky, aby se jí mohl se svou výsluţkou pochlubiti, vytáhli provaz. Div, ţe hrůzou neomdleli. Na provaze byl uvázán uzlíček a v něm Frantík, roztrhaný na kusy. Leknutím jim vypadl provaz z ruky a spadl i s krvavým uzlíkem do hlubin země. Polekaní chlapci utíkali do vesnice, aby oznámili vesničanům tu zlou novinu. Ihned se vypravili lidé na kopec hledati nešťastného Frantíka. Hledali, hledali, marně však. Nenašli Frantíka ani díru do země. Jaroslav šel spokojeně domů a radoval se se svou chudobnou maminkou ze svých pokladů. A dobře jich uţil. Vyučil se mlynářem a postavil si později pod šťastným kopcem mlýn. Od té doby se jiţ nikomu nepodařilo dostati se k pokladům do podzemí kopce. Dnes se jiţ ani neví, kde přesně je. Lidé si však vypravují, ţe se zase jednou objeví, a tentokráte, aţ se opět bude pásti na Rmízu dobytek a mezi pasáky bude jeden pasáček spravedlivý. Do té doby zůstane poklad stále skryt a bude dále hlídán černými pány, kteří nejsou, neţ samí vládcové pekel – čerti, kteří prý poklad hlídají od té doby, co se hrad, který kdysi na tomto místě stál, propadl i s pokladem rytířovým do země.