Donská pohádka

Jednoho slunečného dne se volnou a širokou jižní stepí hnalo stádo donských tarpanů. V tomto stádě byla jedna mladá a krásná červená klisna se zlatou hřívou, která měla na širokém čele jedinou bílou skvrnu, pro kterou se jí říkalo Hvězdička. Vedle ní běžel hřebec Gnedoy. Nebyl tak hezký jako ona, ale vytrvalý, silný a odvážný. A nejvyšším štěstím pro něj bylo těšit a chránit svého přítelkyni z dětství. Během zastávek u potoka kůň vždy našel čistou a chladnou vodu pro svou přítelkyni, na pastvině - nejjasnější a nejšťavnatější trávu a na odpočinku - nejměkčí místo. Za drsných nocí ji zakrýval tělem před studeným větrem.

Ale Hvězdička nebyla svázán s Gnedym. Vděčně přijala vše, co pro ni našel, ale její pohled zabloudil k jinému hřebci. Pro mladou klisnu to byl nejkrásnější kůň z celého stáda. Jmenoval se Svobodný vítr. Světle rudý, štíhlý, silný, s dlouhou hřívou a vysokýma nohama, věděl, jak se ukázat. Jeho krásná široká hruď, silné nohy. A měl rád Hvězdičku. Ukázal jí, jak rychle umí běhat, obratně skákat přes překážky a občas jí přinesl v zubech trs divokých květin, které našel.

Čas plynul, léto ustoupilo podzimu a po podzimu vyly drsné severní zimní větry. Stádo chodilo po stepi, koně okopávali a zpod sněhu našli další zbytky kdysi bujné zeleně, ale pak přišla zima a začaly prudké sněhové bouře a nebylo tak snadné najít potravu.

Při hladovění se vlci začali shromažďovat. Spojoval je hlad, malé nesourodé skupiny se proměnily v jediné hejno, šedou lavinu, která ničí vše, co jí stojí v cestě. A tato divoká smečka vlků začala pronásledovat vše živé ve stepi a na cestě se jim objevilo stádo divokých koní.

Domorodý hřebec, vůdce stáda, se rozhodl odvést své příbuzné na sever. Tam, kde je hodně sněhu a pro vlky nebude tak snadné je dohnat. Koně cválali dnem i nocí. Ti, kterým nezbyly síly, řvouce píseň na rozloučenou se stádem, padali na sníh a vlci, kteří přišli na pomoc, je okamžitě roztrhali.

Před všemi kráčel mocný vůdce stáda, vedle něj, nezaostával, cválal Svobodný vítr. Držel se vůdce a bál se za ním zaostat. A někde za stádem běželi Hvězdička a Gnedoy. Klisna neměla téměř žádnou sílu, ale cválala a sledovala svého milovaného hřebce, jak jde vedle vůdce a snažila se ho neztratit z dohledu. Gnedoy se vrhl vedle ní, podporoval ji a povzbuzoval. S každým krokem to pro ni ale bylo čím dál těžší, byla úplně vyčerpaná. A Gnedoy, který si uvědomil, že kdyby spadla, vlčí smečka by ji sežrala, popadl ji zuby za hřívu a začal ji tahat, aby se nezhroutila.

Hvězdička nakonec dlouhý vyčerpávající hon nevydržela a sesunula se k zemi jako pokosená. Dala stádu hlas na rozloučenou. A pouze domorodý hřebec jí odpověděl a zachránil stádo a odvedl ho dále na sever.

Gnedoy, který si zachoval svou sílu, zůstal vedle vyčerpané Hvězdičky. A v tu chvíli koně obklíčila divoká vlčí smečka. Gnedoy byl velmi silný a smělý, mohl snadno prorazit smečku, které ho obklopovala, a dohnat stádo, ale neudělal to. Kůň se jako vichřice řítil kolem ležící Hvězdičky a jeho kopyta bila vlky, kteří na něj útočili. Kůň jim předními kopyty rozbil lebky, bil rychlostí blesku zadními, shodil vlky ze sebe a rozbil je na zem. Nakonec se celá smečka vlků současně vrhla na hřebce a ten se pod jejich váhou zhroutil vedle umírající Hvězdy.

Uplynul rok a domorodý hřebec do těchto míst přivedl z dalekého severu stádo koní. Chodil, rozhlížel se a hledal, kde leží kosti Hvězdy a Gnedoye. A když nalezl místo hrdinské smrti koně, zaržál nad svými kostmi hymnu koňské slávy. A v této době se Svobodný vítr znovu proháněl před mladou krásnou a hloupou klisnou, ukázal jí svou zdatnost, zuby trhal kytice květin a svým vzdycháním vyprávěl, jaký je hrdina a jaký fešák.