O Králi hory

Jednoho dne odsekával Michal v pozemní chodbě tvrdou ská­lu ostrým želízkem, do kterého bušil mlátkem. Kámen byl příliš tvrdý, a tak se rozhodl, jak mu navrhl přítel Martin, rozdělat oheň a na rozpálenou skalní stěnu vylít studenou vodu, aby popraskala. Byla to v těch dobách těžká práce. Starý Martin byl celý shrbený z mnohaletého prolézání úzkými a nízkými štolami, kde se většinou dalo pohybovat jen vkleče, na denním světle už také toho mnoho neviděl, jak měl oči přivyklé mat­nému světlu kahanců. Martinův život patřil dolům, tam byl jeho svět a tam také viděl věci, které uzřel málokdo. Však také v dolech pracoval nejdéle ze všech horníků, byl nejzkušenější, ale také nejvíce sedřený. Proto mu jeho mladší druh Michal pomáhal, jak se jen dalo a Martin mu byl za to vděčný. Ve chvíli, kdy další horník vynášel rudou naplněné dřevěné nec­ky, které potom další horník naložil do koše a pomocí vrátků vytáhl na povrch, čekali Martin s Michalem, až se skála po­řádně rozpálí. Byla to jen krátká doba odpočinku, kdy si moh­li setřít špinavý pot a prohodit pár slov.Martin poznal, že jeho přítele něco trápí, a zeptal se na to. Michal se mu svěřil s tím, že má velmi rád Františku, dceru místního kováře, ale nemůže si ji vzít za ženu, protože je vel­mi chudý a její otec by svatbu nepovolil. Potřeboval by vydě­lat více peněz, ale jak to udělat, neví.Starý Martin se zamyslel a pravil: „Možná by ses mohl ob­rátit na Krále hory, jsi dobrý člověk, třeba ti pomůže.“Potom Martin Michalovi vyprávěl, jak se kdysi dávno s Krá­lem hory setkal. Vystupoval tenkrát po dřevěném žebříku ze štoly, když tu ztrouchnivělý žebřík praskl a Martin se zřítil dolů. Zůstal bezvládně ležet na dně šachty a myslel, že udeři­la jeho poslední hodina. S námahou otevřel oči a uviděl, jak se nad ním sklání malý tlustý mužíček v černé haleně. V ruce držel velký smaragd, který vydával nádherné zelené světlo. Přiložil kámen na horníkovo čelo, Martin na okamžik ztratil vědomí, a když se probral, cítil se úplně zdráv a plný sil. Sedl si a rozhlížel se po záhadném muži, ale ten zmizel. Proč s jis­totou věděl, že to byl Král hory, to nedokázal vysvětlit ani po těch letech. Michal pozorně poslouchal a v duchu si moc a moc přál, aby se s Králem hory také někdy setkal. Netušil, že jeho přání se zanedlouho splní.Jednoho večera, právě když noční směna horníků přichá­zela vystřídat své druhy v podzemí, ozvalo se poplašné zvo­nění, které svolávalo všechny k důlnímu mistrovi. Ten vydě­šeně stál u důlní zvonice s kuželovitou střechou. Něco křičel a ukazoval na žentour, který sloužil k odčerpávání spodní vody ze šachty. Koně, kteří žentour poháněli, stáli na místě a una­veně oddychovali. Horníci pochopili, že se stalo něco zlého. Když doběhli na místo, sami viděli, že stroj se porouchal a neodčerpává vodu. To znamenalo velké nebezpečí pro ty, kte­ří zůstali pod zemí. Muži bezradně stáli nad šachtou, odkud se ozýval stále silnější hukot valící se vody. Potom důlní mistr rozhodl, že někdo musí sestoupit dolů a pokud to jenom tro­chu půjde, měl by pomoci horníkům. Ale všichni přítomní měli strach, rozpačitě krčili rameny a odvraceli tvář. Nakonec jen mladý Michal vystoupil z řady a pravil: „Dobrá, zkusím to. Podejte mi lano a pořádně je upevněte. Dobře poslouchej­te, a když zavolám, táhněte nahoru!“Utáhl si koženou zástěru, usmál se na vedle stojícího Mar­tina, luskl prsty, tak, jak to horníci dělávají, než sestoupí do podzemí a uvázal si lano kolem pasu. Za chvíli již klouzal s pomocí lana šikmou a vlhkou chodbou, hukot vody byl stále silnější a najednou byl stržen divokým proudem, který ho unášel do tmy. Kahan mu vypadl z rukou a vše obklopila temnota. Nikde známka života, dotek něčeho teplého, jen chlad a černá bez­naděj. Martin nechal odevzdaně smýkat svým tělem, jak po­roučel vodní proud a trpně očekával konec.Najednou byl velkou silou z ledové vody vyhozen vzhůru a dopadl na velký kamenný schod. Prostor byl náhle osvětlen zelenou září a když se Michal rozhlédl, uviděl nad sebou se­dět pohřešované horníky, kteří ho s jásotem vítali. Schodiště, na kterém všichni seděli, vedlo k obrovskému placatému ka­meni. Tam stál malý tlustý mužík se smaragdem v ruce, usmí­val se a pokýval Michalovi rukou.„Neptej se, odkud se vzalo toto schodiště, ani proč jsem vás všechny zachránil, neptej se na nic, jen věř tomu, že vůle Krále hory je mocná a že ti vracím život, který jsi chtěl oběto­vat pro druhé. Líbíš se mi. A kdo se mi líbí, z toho mám radost a toho mám rád. A koho mám rád, tomu vždy pomohu. Je to přece tak prosté!“Hukot vody po těchto slovech ustal, schody se zachvěly a začaly se ztrácet v zelené mlze. Horníci se najednou octli na dně suché chodby, a když vzhlédli vzhůru, spatřili jen nízké stěny štoly. Potom se už pomalu plazili za sílícím světlem, které vydávala lucerna spuštěná ze vstupního otvoru.Po chvíli si již jeden po druhém přivazovali kolem pasů lano a byli vytaženi nahoru. Tam je obklopili lidé, kteří se mezitím rychle seběhli k místu neštěstí. Nedočkavě se vyptá­vali, co se to tam dole vlastně stalo, ale horníci nemohli ze sebe vypravit ani slova. Jen Michal se snažil něco vyprávět o záhadném zmizení vody, o malém mužíčkovi, o světle ze smaragdu, o schodech a o tom, že pomoc bývá někdy velmi prostá, ale lidé se jen usmívali a byli rádi, že všechno dobře dopadlo. Bylo jim úplně lhostejné, že je to jako v pohádce.Michal se od této události stal slavným hrdinou, důlní mi­str mu přidal na výdělku a tak za nějakou dobu měl mladý horník našetřeno dosti peněz na to, aby se mohl oženit s ková­řovou dcerou Františkou. Důlní štola se od těch dob jmenova­la Michalova a samému horníkovi začali všichni přezdívat An­děl Michal. A tak jeho sláva vstoupila i do starých kronik a jen málokdo věděl, že každým rokem ve výročí osudného dne připíjí Michal číší vína na zdraví Krále hory.

Tip: Znáte už naši hru Strašidlov.cz?