Král skřítků

Tomu už bylo tuzedávno; jen nejstarší pamětníci říkají, že babička nebo dědeček vypravoval, že jejich prababička a pradědeček povídali, že se to stalo; ale je-li tomu tak, kdož pak dnes ví? – A já tak, jak jsem slyšel, vypravuji.

Na velké síni hradu Košťálov dobrý pan rytíř Hertvík osaměl. Krásná jeho choť, paní Polyxena, všech poddaných matka dobrotivá, odešla tam, odkud návratu není, a malý Jiříček šel brzo za ní. Teskno bylo mu na hradě a tesklivěji ještě, když podzimní větry začaly v opuštěných síních hradu a v krbu zpívat své smutné písně. Odevzdal správu statků do rukou purkrabího Vlaška a odejel, aby zapomněl, s jediným starým svým zbrojnošem, za ptáky do krajin, kde je věčné jaro a věčné květy.

S ním odstěhovalo se štěstí i spokojenost z hradu i podhradí. Tvrdě dopadla ruka nového správce na všechny poddané. Robot, bití a trestů konce nebylo. Opřel-li se sedlák v zoufalství jen slovem, kázal jej purkrabí pustit do hladomorny, aby zkrotl. A když jednou mladý Habrovec otce svého starého svým tělem zaštítil, aby jej před bičem pánovým ochránil a pěstí Vlaškovi pohrozil, dal jej přivázat k ohonu svého koně a vléci do hradu, kde jej polomrtvého do nejhlubšího, temného sklepení vsadil, aby jej za vzpouru hladem k smrti umořil.

Nevěsta jeho, krásná Častava, v zoufalství dnem i nocí bloudila v lesích pod hradem. Jednou, jakoby ze země vyrost, objevil se před ní drobounký rytíř v nádherném odění na krásném koni. „Neplač, dívko!“ řekl milým hlasem. „Jdi domů a otci svému i starému Habrovcovi řekni, ať nebojácných svolá co nejvíce a než slunce zítra zapadne, ať shromáždí se v lese pod Jezerkou u pramene. Každý vezme zbroj, jakou má. Já se svými tam přijdu též!“

Druhý den ještě poslední paprsky zapadajícího slunce hrály ve vrcholcích stromů a již u pramene pod mezerkou hemžilo se selským lidem. Pojednou zaduněla země pod nesčetnými kopyty bujných ořů a úžlabím od Sutomského vrcholu sjížděla družina tajemného rytíře. On sám v čele a za ním samí drobní jezdci. Postavili se v čelo sedláků a celý průvod hnul se ke hradu. Jen oštěpem svým dotkl se rytíř brány a s třeskotem se těžké veřeje rozletěly. Zjímána stráž i žoldáci, purkrabí spoután, mladý Habrovec osvobozen a tajemným rytířem za správce Košťálova ustanoven. Poddaní srdečně zajásali a děkovali svému zachránci.

Zakroužil drobounký rytíř oštěpem nad hlavou a mrak černý snesl se k zemi; zakroužil podruhé a celá družina jeho se spoutaným Vlaškem uprostřed zdvihla se do vzduchu a mrak zvolna plul k Sutomskému vrchu, kde zmizel.

Večerní červánky nad Sutími se rozhořely zlatým ohněm a zhasly. Noční stíny sklonily se a vrcholků do údolí a kraj usínal; jen na Košťálově dlouho do noci hlaholil veselý zpěv osvobozených a šťastných lidí.