Tajuplné podzemní chodby

Stalo se to v dobách, kdy se ještě v labském ohybu zhlížela v čiré hladině smiřická vodní tvrz a kdy průzračně čistým vzduchem poutník shlížel od dřevěného kostelíka svatého Václava na Chloumku kamsi dolů k holohlavské tvrzi a dál až ke kostelíku Číbuzskému.

V oněch časech za nádherně jiskřivého slunečního podzimního odpoledne, kdy příroda přímo plýtvala paletou sytých barev, oral kdesi poblíž Číbuze rolník své, po předcích zděděné, pole. Pomalu a důstojně přidával brázdu k brázdě. A byl by jistě byl do večera hotov, kdyby se pojednou půda pod ním neotevřela a nepohltila ho i s jeho kravkami. Teprve v rychle se blížícím podvečeru ho číbuzští sousedé vyprostili. O kravky však přišel. A pak se v Číbuzi i širokém okolí dlouho vyprávělo o tajemných chodbách, do nichž se prý jejich soused propadl. Říkalo se, že právě zde, v okolí číbuzského kostelíka, vycházejí na povrch tajné chodby vedoucí sem ze smiřické vodní tvrze.

Další pak v místní hospodě přidávali zaručené zprávy, že takovými podzemními chodbami je opatřena i tvrz holohlavská, že v případě nebezpečí mohou tamější zemané prchnout se svým služebnictvem až kamsi na Chloumek. Tam pak prý, buď v blízkém okolí svatováclavského kostelíka nebo dokonce přímo v něm, se opět vynoří z podzemí na povrch. A prý právě zde někde jsou uschovány i nesčetné poklady. Jako všechno však časem přejde a přebolí, tak se v běhu dní, týdnů a let přestávalo o tajuplných chodbách mluvit, až byly nakonec takřka úplně zapomenuty. Po dlouhých staletích byl však prastarý příběh oráče s kravkami znovu oživen příběhem dalším, podobným.

V Číbuzi žil tou dobou jeden sedlák. Nebyl to velký sedlák, ale zase ani ne tak příliš malý. Na tom koneckonců ve většině případů nezávisí lidská povaha. I ten nejmenší a nejchudší může být pořádně prohnaný prevít.

Tenhle náš sedlák byl předobrý, pokud kráčel polem za svým koněm. Pokud se vrátil ze smiřické či místní krčmy, nemohly s ním žena a dcerka vydržet. Před jeho vzteklým bičem mnohdy žena nechránila jen dceru, ale i sebe. Nad jeho výrazy by v oněch chvílích jistě číbuzský farář upadl do mdlob, kdyby byl nablízku. Jednoho pošmourného letního dne, kdy od rána drobně poprchávalo, seděl sedlák v místní hospodě a napájel se žlutavým mokem ze smiřického pivovaru. Jeho nálada však s vypitým pivem nestoupala, spíše naopak. A tak není divu, že po návratu do chalupy vypukla opět obvyklá domácí hádka. Sedláka vůbec nenapadlo, že by ze zhoršující se situace v hospodářství měl vinit sebe a svou zálibu v pití. Naopak. Obviňoval svou stále sedřenější manželku, takže nakonec byla žena docela ráda, když práskl dveřmi a nejistě mátožnými pohyby počal na dvoře zapřahat koně, už jejich jediného, do vozu, kterým obvykle jezdíval pro krmení.

Ačkoli bylo brzké odpoledne, šero houstlo. Drobný déšť zesílil v liják, vítr ve vichr. Žena vzala dceru do náručí a mlčky se obě malým oknem dívaly, jak v přívalech deště se hospodář namáhavě vyškrabal na vůz a bičem popohnal koně ze vrat. Věděla, že jede do smiřické krčmy. Nevěděla, že ho teď viděla živého naposled. Strach dostala teprve večer. Přestalo pršet a soumrak se kvapem blížil, když spolu se sousedem, který ji do Smiřic svezl, zjistila, že do krčmy její muž toho odpoledne vůbec nedorazil.

Že by byl šel jinam? Ne, to ne. Ať byl jaký byl, ani v opilosti nezapomínal na to, že musí zavčas obstarat dobytek. Uviděli to teprve na zpáteční cestě. Deštěm rozmazané stopy kol a koňských kopyt se ztrácely přímo v Bezedňáku. Tehdy byla při cestě z Číbuze do Smiřic dvě jezírka. To, které bylo po levé straně cesty blíže ke Smiřicím, neslo jméno Bezedňák. Vzrostlé mohutné stromy, které se zvedaly kolem, vrhaly svými korunami hluboké stíny na vodní hladinu. Proto byla i za slunných dnů smutně tmavá. Do hlubiny Bezedňáku oko nedohlédlo, nikdy se nikdo nepotopil tak hluboko, aby alespoň na okamžik stanul na dně. A tak se postupně ujal jeho název. A co si lidé počali vyprávět?

Nikdy nikdo nenašel ani koně, ani vůz, natožpak vozku. Tak se věřilo, že v prudkém lijáku a západním vichru, který hnal vodní spousty koni přímo do očí, došlo k tragédii. A protože prý byl Bezedňák hluboko pod zemí spojen přímo s hlavním korytem Labe, kdo ví, kde je našemu nešťastníkovi konec.

Tohle všechno opět oživilo stará vyprávění o tajuplných podzemních chodbách v okolí. A navíc se kromě pevnosti hradecké začala v oněch dobách mnohem blíže stavět i pevnost pleská. Mnohé práce probíhaly přímo před očima zvědavých obyvatel. Bylo živo na smiřickém zámku. Byl kácen les Rasošek. Mizel rybník mezi Číbuzí a Hubílesem. Ztrácela se smiřická obora. Císař pán byl tak častým hostem, že jeho přítomnost skoro lidem zevšedněla.

A zeměměřiči se se svými přístroji potulovali všemi vískami v okolí. Není tedy divu, že se opět počalo hovořit i o dalších podzemních chodbách. Tak byl údajně spojen smiřický zámek podzemní chodbou s josefovskou pevností. Jiní zase svatosvatě tvrdili, že je tahle pevnost spojena také s pevností hradeckou. Ale pssst, všechno je to nesmírně tajné. Nesmí se o tom nikde ani šeptnout.

A tak si lidé smsli alespoň na viditelném čtyřbokém jehlanu, skoro čtyři metry vysokém, jenž byl zbudován jako základní trigonometrický bod v krajině v dobách před stavbou pleské pevnosti.

Dodnes stojí u Vlkova, takřka přes cestu proti místnímu hřbitovu.

Místní usedlíci ovšem nikdy neuvěřili tomu, že jde jen o nějaký ledajaký bod. Bylo jim nad slunce jasnější, že je zde označen přesný střed Evropy.

Lidská fantazie je bez hranic. A je to tak dobře. Dobré je i to, že i dnešní generaci kluků uchvacuje představa místních tajných podzemních chodeb. A vůbec by jim, ale věříme, že ani nám, nevadilo, kdyby nějaký suchý vědec prohlásil:

„Vždyť přece tady nikdy žádné tajuplné chodby nebyly..“ Ale, milý vědče, vždyť nakonec i každý vědní obor potřebuje alespoň špetku té báječné lidské fantazie. Nebo snad ne?