Obří sídlo

V dávných dobách měl na Pajreku sídlit obr. Byl tak obrovský a mohutný, že si lidé jen těžko dokázali představit jeho velikost a sílu. Za jedinou hodinu dokázal dojít až do Bavor a zase se vrátit. Pro něj to bylo stejně snadné, jako kdyby měl na nohou sedmimílové boty. Když se obr rozzlobil a dupl nohou, duněla země, jako by do ní udeřily hromy. A když vykřikl ze svého hradu na Pajreku, jeho hlas byl tak silný, že se okna v Nýrsku třásla. Přesto však obr nebyl zlý. Nýrští měšťané s ním žili v dobré shodě. Neškodili mu a ani on jim nijak neubližoval. Dokonce jim byl ochoten pomáhat. Když například potřebovali jeho obrovské kladivo, půjčil jim je. Stačilo, aby se na Pajreku rozpřáhl, máchl rukou – a buch! Kladivo dopadlo až na náměstí v Nýrsku. Obr však měl jeden velký problém. Na svém hradě se cítil velmi osamělý. V té době už bylo obrů málo a on neměl nikoho, s kým by si mohl pořádně potřást rukou. Věděl však o druhém obrovi, který žil v Koutě. Proto za ním chodíval na návštěvu. Obr z Kouta ho vždy rád přivítal a pajrecký obr se mu za jeho pohostinnost odměňoval „brisilem“ – šňupavým tabákem, pro který si chodil až do Bavor. Tak podle pověsti žil na Pajreku dávný obr, který byl sice nesmírně veliký a silný, ale s okolními lidmi vycházel dobře a svou obrovskou sílu jim dokázal využít i k pomoci.