O Jánušce u Bzové

K severozápadu za Bzovou na Hořovicku táhne se hluboký hvozd, říkají mu „Jánuška“. Za pradávných časů všecku tu krajinu pokrývaly takové lesy. Jméno toho hvozdu podle pověsti takto vzniklo:

V dávných dobách zdržovali se v těch lesích cikáni, potulný národ. Kdy přišli cikáni do Čech, neví se určitě. Ponejprv činí se o nich zmínka v letopisech, že se u nás objevili v r. 1416. Už tehda připomíná se, že mámili lehkověrné lidi. Nebyly všechny kmeny cikánské stejné: některé hleděly si pokojného zaměstnání, byli mezi nimi obchodníci s koňmi, kotláři i jiní řemeslníci; ale i mezi těmi bylo dost nepoctivých.

Jiní cikáni živili se jen žebrotou a hadačstvím, ba i krádeží i loupeží, lid venkovský před nimi jist nebyl. V r. 1688 vydán byl proti nim po prvé dekret císařem Leopoldem I., jímž vypovězeni byli ze země. Ale že to nepomohlo, vydán byl po devíti letech císařský reskript, jímžto prohlášeni jsou za psance, a začalo se kruté jich pronásledování, štváni byli jako zvěř. Cikáni utíkali z Čech, ale po čase zase tajně se vraceli do těch krajů, kde dříve se potulovali. Teprve za císařovny Marie Terezie zmírněna byla ustanovení proti cikánům. V druhé polovině století XVII. sídlilo několik rodin cikánských u Bzové na veliké mýtině; pokojně tam žili, snášeli se dobře s lidem v okolních vesnicích a na samotách. Chodili ode vsi ke vsi po řemesle i po žebrotě, ale nikomu neubližovali a lidé neubližovali také jim. Měla ta tlupa cikánská vůdce, Jánuš se jmenoval; starý ten člověk sám nevěděl, kolik je mu, ale bylo jisto, že už dávno mu sto let uplynulo. Snědý byl a vyschlý, jen kost a kůže, vlasy měl bílé jako mléko, už také špatně chodil, ale stále ještě se držel. Jeho tlupa úctu k němu měla velikou, ve všem na slovo jej poslouchali.

Když přišlo nařízení o tom, že mají cikáni opustiti Čechy, úřady postaraly se o to, aby se také na mýtinu v bzovských lesích dostala známost toho. I pověděl Jánoš svým lidem: „Nic naplat, třeba poslechnout. Vím, že se vám odtud nechce, ale nepůjdeteli po dobrém, půjdete po zlém. Budou vás pronásledovati, a třeba i mnohý z vás životem to zaplatí. Seberte se tedy, vydejte se na cestu hledat nových sídel daleko odsud. Do země uherské, myslím, nejlépe by bylo jít.“ Ptali se cikáni Jánuše, co že tak mluví, o sobě že nepovídá. Usmál se stařec tesklivě a řekl:

„Což myslíte, že bych já s vámi mohl se vydati na dalekou cestu? Nohy už mi nijak neslouží, cítím, že slábnu a že mého života je na mále.“

Přimlouvali mu, že jej na vozíku dobře vystlaném povezou, že v ničem ujmy nebude trpěti, ale on prohlásil, že z těch míst nepůjde, že tam dokoná život. Řekl:

„Vykopejte tu na kraji lesa jámu, do té já se spustím, a vy mne až pod ramena zemí zasypete! Tak se postavím, abych k východu hleděl, slunce mohl zrakem sledovat, jak za lesem se ukazuje. Džbán vody také a chléb ke mně dejte, abych mohl jisti, dokud bych nezemřel. Vím dobře, že života mého je už nakrátko.“

Plakali všichni, starého vůdce želeli, ale přimlouvali mu, ať jen s nimi se vydá na cestu. Že však jinak nedal, svolili, konečně učinili tak, jak Jánoš si přál. Jednoho rána zakopali jej do země, rozloučili se s ním a s těžkým srdcem ubírali se se vším svým majetkem s mýtiny. K východní straně mířili, tam chtěli v dáli novou vlast najít. Smutně ohlíželi se za starým Janusem, který jim rukou kynul na rozloučenou. Dvakrát viděl ještě starý cikán vycházeti slunce za lesem. Třetího dne k večeru, když se slunce k západu schylovalo, i Jánušův život zhasl jako slabý plamének lampy dohořívající. Lidé ze Bzové našli potom mrtvolu vůdce cikánů, navršili země nad jeho ramena a hlavu, a tak Jánuš pochován byl stoje s tváří tam obrácenou, kam odešel jeho lid. Lesům u Bzové, kde ti cikáni sídlili, od těch dob říkají „Jánuška“.