Divoký hon v Jedlovém lese

Tak jako mnohé jiné hrady, také Tolštejn obklopovaly hluboké lesy, ve kterých panstvo často pořádalo divoké hony. Dnes už neuslyšíme hlahol lovecké společnosti, zvuk lovecké trubky, štěkot psí smečky ani ozvěnu dusotu kopyt štvané zvěře.

Jako divoký lovec proslul zvláště Bern Dietrich, lupičský rytíř neboli Tannenwälder, známý také pod jménem Divoký Junker z Tolštejna.

V sále děčínského zámku byla shromážděna rozjařená společnost. Bern Dietrich seděl zde v kruhu svých kumpánů, se kterými oslavoval masopustní noc divokou hostinou. Všichni seděli u bohaté tabule, prohýbající se pod tíhou jídla a pití. S přibývajícími hodinami a se stále větším množstvím vypitého vína stávala se společnost stále veselejší, až se hostina změnila v orgie. Najednou se zprudka otevřely dveře do sálu a v nich se jako přízrak objevil bledý rytíř, kterého Tannenwälder pověřil velením na Tolštejně po dobu své nepřítomnosti. Oznamoval, že hrad byl uplynulé noci přepaden, zapálen a posádka byla z větší části pobita.

Rytíř povstal brunátný vztekem, obvinil rytíře ze lži. Když ale zraněný trval na svých slovech a někteří z pánů připomínali, že minulé noci bylo možné pozorovat na východě až severovýchodě podivnou zář, která mohla být i odleskem velkého požáru, tu se Tannenwälder zamyslel, poté rozzuřil a sliboval svým nepřátelům krutou pomstu. Nechal si osedlat a přivést svého koně a v doprovodu svých věrných se hnal nocí směrem k Tolštejnu. Letěli nocí jako neskutečná zjevení, štvali koně a když v Jiřetíně zvon odbíjel dvanáctou, stáli pod troskami hradu, kde ještě dohořívaly plameny. Nepřítele již nezastihli, neboť vítězní žitavští dávno předtím oslavili vítězství, naložili kořist a neutěšené trosky opustili.

Divoký rytíř byl vzteky bez sebe, neboť nebylo nikoho, na kom by si zchladil svou pomstu a nenávist.

"Kdybych je měl tisíc roků hledat, najdu si je," ukončil Tannenwälder chmurné ticho, přičemž zběsile hrozil pěstí k noční obloze. A aby dodal svým slovům váhy, zorganizoval své ozbrojence a zahájil pronásledování okamžitě, bez odpočinku.

Své přísahy se věrně držel po celý svůj život a stále bez odpočinku a se stejnou pomstychtivostí pronásledoval nepřátele a škodil jim, jak jen mohl. Jeho slova; "Ještě tisíc let po mé smrti budu ničitele mého sídla pronásledovat," se splnila.

Nenalezl klidu ani po své smrti a do dnešních dnů, posedlý touhou po pomstě, bloudí v lesích. Když za temných nocí v hlubokých lesích pohraničních hor vichřice zpívají své teskné písně, říkají lidé, že to Tannenwälder se svoji družinou se přehnal krajem. V těch chvílích obyvatelé se snaží ukrýt pod střechou, neboť setkání s duchem běsnícího rytíře ještě nikomu nepřineslo štěstí.

A tak se Divoký Junker čas od času řítí krajem, vyvrací stromy a s divokým skučením a sténáním spěchá bez ustání pohořím.

Až uplyne tisíc let od doby, kdy jeho ústa vyřkla neuvážený slib, bude ze svého zakletí osvobozen a kraj jeho nájezdů ušetřen.