O Vojtovi

V době, kdy na tomto hradě sídlil pan Vilém z Pernštejna, se mu smrtelně roznemohl jeho malý syn Vojtěch. Pan Vilém se proto velmi rmoutil a velmi se o něj strachoval. Také děti z krčmy na úpatí, kde tehdy hospodařil chmelař a krčmář Jiřík, byly smutné. Malý Vojtěch byl totiž hošík velmi milý. Nestyděl se za chudobné děti z podhradí, často k nim seběhl dolů pod hrad, hrál si s nimi, ba i do hradu je brával. A měl–li něco dobrého k snědku, nikdy se nezapomněl s nimi podělit. Děti vzhlížely toužebně vzhůru k bráně, jestli se Vojta neobjeví opět zdravý. Když se dozvěděly, že je těžce nemocen, a že se možná už vůbec neuzdraví, rozhodly se ho navštívit. Jenže čím ho potěší, jaký dárek mu mají vzít? Na úpatí hory se tehdy rozkládal sad, v němž se zvláště dařilo třešním. Byla právě doba jejich zrání. Třešně byly krásně rudé, šťavnaté a sladké, takže se při pohledu na ně sbíhaly dětem sliny na jazyku. Však už se slétali špačkové ze široka daleka a nijak se nelekali ani početných strašáků. Ty třešně natrhaly děti do košíčku a nesly je darem malému Vojtíškovi. Nemocný se usmál na návštěvníky, kteří před ním stáli v rozpacích, a když mu podali třešně, s radostí se pustil do jídla. Jeho lékař se velmi podivil, že mu třešně zachutnaly a dětem dovolil, aby Vojtěcha přišly častěji navštívit. Děti přicházely denně, vždy přinesly čerstvě natrhané třešně, a nemocný se stále více uzdravoval. Tváře mu zrůžověly a jednoho dne mohl dokonce opustit lůžko a vyjít si na dvůr. Brzy nato vyšel i z hradu a oplatil návštěvu krčmářovým dětem.

Na památku jeho šťastného vyléčení a zachránění před smrtí třešněmi se konaly v Pardubicích každoročně třešňové slavnosti.