O podivném poutníkovi

Na tomto místě stával kdysi velký a bohatý mlýn. Sedláci, kteří hospodařili mezi Přídolím a Zátoní, sem vozili mlít své obilí. Mlynáři, kteří zde působili, bývali bohatí a vážení, a klapání mlýnského kola se po dlouhá léta vesele neslo údolím Vltavy. Jen za jednoho mlynáře tomu na nějaký čas bylo jinak. Bylo to v období, kdy léto pomalu přecházelo do podzimu. Noci a rána byla chladná a vlhká, v údolí Vltavy bývala taková mlha, že nebylo vidět ani na krok. Jednoho takového večera se mlýnem rozlehlo silné bušení na těžké dubové dveře. Uvnitř byl tou dobou jen mlynář – čeleď na noc odjela domů. Zrovna domleli velkou várku, další zrní měli dovézt až k poledni druhého dne, a tak měli mlynář a čeleď konečně chvíli na odpočinek. Dveře tedy otevřel sám. Za nimi stál starý muž v potrhaném zeleném kabátu. V ruce svíral jen malý raneček zrní, které posbíral po strništích. Požádal mlynáře o nocleh a o semletí té trochy obilí, aby si z něj mohl upéct placku na cestu. Mlynář jej však zle odbyl. Obořil se na něj, že kvůli hrsti zrní přece nebude pouštět mlýn a že žádný vandrák mu nesmí přes práh. Cizinci pak zabouchl dveře přímo před nosem. Stařec se jen zasmušil a upřeně se podíval na mlýnské kolo, pod kterým prudce proudila voda. Chvíli tak tiše stál, něco si mumlal pod vousy, pak se otočil a nadobro zmizel v mlze. Druhého dne dorazila čeleď, vyložila nově dovezené zrní a jala se mlít. Mlýnské kolo se ale ani nepohnulo. Největší siláci ze Zátoně, ba i z Českého Krumlova, se jej snažili roztočit. Ti nejlepší řemeslníci z širokého okolí přijeli na opravu, ale nic nebylo platné. Kolo stálo jako přimrazené. Sedláci brzy začali vozit obilí jinam, aby jim ho nesežraly myši, a pyšný mlynář pomalu chudnul. Uplynuly týdny. Až jednoho pozdně podzimního večera se u dveří opět objevil onen cizinec. Mlynář jej zprvu nepoznal, možná i proto, že na něj dávno zapomněl. I kdyby ho však poznal, jistě by ho tentokrát pozval dál. Živou duši totiž celé týdny neviděl. Čeleď se mu rozutekla, když nebyla práce a chyběly peníze na mzdu. Sedláci už nejezdili, protože proč by vážili zbytečnou cestu? A mlynář přestal chodit i do hospody, protože už měl dost posměšků, že je mlynářem bez mlýnského kola. Pocestného ochotně usadil a nabídl mu placku, přestože sám už mnoho mouky neměl. Svěřil se mu, jak se mu kolo zničehonic zastavilo a nikdo na světě ho už nedokázal rozpohybovat. Když mlynář dovyprávěl, pocestný se na něj podíval a klidně odvětil: „To mlýnské kolo nebylo zatuhlé, to tvé srdce ztvrdlo na kámen. Ale jak se zdá, tvé srdce už povolilo, a tak by mohlo povolit i to kolo. Zkus ho zítra ráno spustit.“ Nato se zvedl, omluvil se, že si právě uvědomil, že musí vandrovat ještě dál, neboť ho někdo čeká, a odešel. Mlynář byl tou dobou už pevně rozhodnutý, že mlýn nadobro opustí. Druhý den ráno si ale řekl, že to přece jen ještě jednou zkusí. K jeho obrovskému údivu se mlýn s mohutným hukotem ihned rozběhl. Zpráva, že mlýn opět mele, se rychle roznesla údolím – a s ní i zkazka o tom, proč se vlastně zastavil. Mlynář od toho dne už nikdy neodmítl žádnému pocestnému pomoc ani pohoštění. A dodnes se lidé na Krumlovsku dohadují, zda byl onen podivný cizinec v zeleném kabátu hastrman, nebo spravedlivý lesní duch.