Čertova strouha

Pověstí, jak tento úzký zářez do kůry zemské vznikl, je povícero. Ta nejstarší vypráví o muži, spatřivším zde kopu tolarů, u nich křepčil a šklebil se čert, před nímž se dal vyděšený muž na útěk. Též existuje ta, podle níž zástupce plémě Satanova zde posedávaje vyhrával na dudy.

Podle pověsti jiné struhu vyryl čert, prchaje zde zapřažen v pluhu poté, co při plnění slibu danému poustevníkovi, a to obdělat pole výměnou za úpis duše, se dal v úprk, zaslechnuv zvonu hlas. Rovněž se zaprodáním duše pak souvisí pověst poslední - o rybáři, jemuž po svízelích s odplavenou střechou nastaly ještě větší.

Neuvážené zvolání: „Čert byl nám tu řeku dlužen!“ čerta přivolalo a on přislíbil řeku odvést jinam, ovšem za cenu duše propadnutí. Rybář úkol, o který se ani rohatého neprosil, podmínil vykonáním práce do slunce východu. S prvním ranním paprskem čert v hněvu, nemaje ještě zaházené staré koryto řeky, mrštil do řeky balvan a byl ten tam.

Obdobou pak je varianta, kdy rybář se potkal se zasmušilým mužem, kterým nebyl nikdo jiný než čert zoufalý z toho, jak ho stíhá hněv pána pekel za to, že není schopen přivést lidskou duši. Tento rybář však pro změnu měl mít k řece daleko, takže uzavřel s čertem totožnou úmluvu a děj pověsti je dále totožný.