Rusalka v řece Odře

V Bartošovicích u Nového Jičína žil před lety bohatý a pyšný mlynář, který měl jediného syna. Synek byl švarný, každá by ho chtěla všemi deseti, jenomže on byl vybíravý. Až se o něm začalo vykládat, že je pyšný. Ale ve skutečnosti pyšný nebyl. Jemu se líbila jediná, řeka Odra, to byla jeho životní družka. Jednou zvečera lovil ryby pod jezem na Odře. Bohužel do sítě mu nevklouzla ani mřenka. Tak si Odře požaloval, že je nevděčná řeka. Tu se otevřela vodní hladina a před ním stála nádherná panna, celá nahá, zato z hlavy až na zem jí spadaly zlaté vlasy. Synek vykřikl: „Propánasvěta, to je rusalka z řeky Odry!“ Až se mu zatočila hlava. Dočista propadl její moci. Během chvilky měl síť plnou ryb, že ji ani nemohl vytáhnout ven. Políbil rusalku jednou, dvakrát a už ji držel v náručí a nemohl se od ní odtrhnout.

Po sedmkráte měl přijít v noci k Odře a pokaždé mu nahnala do sítě tolik ryb, co chtěl. Jenom po celou dobu nesměl políbit žádnou děvuchu. Ještě musel odpřísáhnout při památce své matky, že o příštím úplňku zase přijde k Odře. A rusalka znovu: „To ti povídám, když nedodržíš slovo a o příštím úplňku nepřijdeš, zle s tebou!“ A tak se s ní začal scházet o každém úplňku, ani se nemohl dočkat. Zavedla ho i do svého nádherného podvodního paláce a zase ho pustila zpátky na břeh. Měl přijít zase za týden, až bude všechno uchystáno k svatbě. Když se loučili, ještě mu připomněla: „Nepřijdeš – zle s tebou. A kdybys to snad nevydržel a někomu to pověděl, že budeš mít se mnou svatbu, zle bude i s tím, kdo ti to bude vymlouvat. Abys to věděl!“ Až se vezmou, pak zůstanou v jejím paláci, dokud řeka poteče. Oba budou věčně mladí a třikrát do roka ho pustí zpátky na jeho lidský svět.

Synkovi se zdál divný sen o té podivné svatbě a chmury ho neopustily, ani když se probral. Hned se té svatby bál. Chodil jako vyměněný, až na něj začal otec naléhat, cože ho trápí. A tu synek musel s barvou ven a hned vyložil všechny karty na stůl. Otec se rozzlobil: „Ty se budeš ženit? S rusalkou z řeky Odry a ještě dnes v noci? Ale, synku, ztratil jsi rozum či co?“ Do synka hučel celý den, celé odpoledne a skončil až večer. Synkovým obavám, že se může něco stát, se jen vysmíval: „Ráno vstaneš a všechno bude jako včera a dnes. A ještě za padesát let se budeš svým obavám smát.“ Tu noc se strhla strašlivá bouře a řekou se valily vodní spousty. Nad ránem už jí nestačily břehy, opustila koryto a stoupala výš a výš. Divoká voda vzala všechna stavení při řece a prolomila i jez a odnesla mlýn s mlynářem a jeho synem.