Kouzelné parohy

Mezi Berounem a Ondrášovem stávala kdysi hájenka, kde žil hajný se svou ženou. Haj­ný často chodíval do beroun­ské krčmy a tam, u piva, vy­právěl nejrůznější historky o své statečnosti, síle a důvtipu, a že to byly příběhy zcela vymyšlené, to věděl jen on sám. Bavil se tím, jak všichni s napětím poslouchají a rádi mu ještě za­platí džbánek piva, jen aby pokračoval. Z jeho úst pochodo­vali lapení pytláci, spousta skolené zvěře, překračoval silné kmeny, poražené holýma rukama a spoutával zlé síly, přemo­žené v boji. Je pravda, že se nikdo nemohl přesvědčit o prav­divosti jeho slov, ale přesto lidé hajnému věřili a vždy už ve dveřích ho vítali jako hrdinu. Nikdo netušil, jak takové vyprá­vění jednoho unaví. Doma se hajný po takovém večeru svalil na postel a mnohdy se nemohl, k nevelké radosti své ženy, druhý den ani na nohy pořádně postavit. To podle toho, kolik stačil předchozí den zapít historek. Jednoho dne se hajný smutně podíval na stěnu světnice a řekl: „Mám tu jenom troje parohy. Ještě, že k nám nikdo ne­chodí, to by byla ostuda! Vždyť já vlastně proto chodím do krčmy!“ Oslněn tou souvislostí se obrátil na ženu, která vyta­hovala z pece chléb a myslela si své. Za ta léta si už zvykla nevnímat slova svého muže, zvláště když cítila, že jeho myš­lenky si obouvají zelené boty a chystají se vykročit k Berounu.„Ty mi stejně neporadíš, jdu přemýšlet do lesa.“ Hajný za­mířil ke dveřím, žena vzdychla, otřela si ruce do zástěry a na­konec byla ráda, že bude zase chvíli ticho. Netrvalo to dlouho a ze dvorka se ozvalo: „Hej, ženo, pojd se na něco podívat! To bude příhoda, tak na pět piv!“Hajný táhl cosi velkého, co zdáli vypadalo jako jelení paro­hy. „To koukáš, co jsem ulovil,“ pravil potutelně, „málem jsem o ty větve zakopl. Pořádně se podívám a ony vypadají jako parohy! Jen je trochu vyspravit, natřít načerno a je to, chápeš?“Žena sice nechápala, ale to už hajný běžel s větvemi do kůlny. Vyšel z ní až k večeru a nad hlavou nesl své dílo.„To se mu povedlo,“ musela chtíc nechtíc přiznat hajná. Ta věc opravdu vypadala jako parohy obrovského jelena. Tak byly velké, že se hajnému jen tak tak podařilo zavěsit je nad dveře do hájenky. Žena sice pořád ještě nic nechápala, ale Bůh ví, že hajného nápady byly všelijaké.„A ted snad souhlasíš, abych si šel trochu odpočinout do krčmy,“ hajný nečekal na odpověd a už mu bylo vidět záda.V krčmě, celý zarudlý spěchem, usedl hajný k největšímu stolu, nechal si donést džbánek a s chutí se mu podíval na dno. Utřel si knír a začal:„Tentokrát mi asi nebudete věřit, ale nemohu si takovou událost nechat přece pro sebe.“Krčma ztichla, jen mouchy bzučely nad výčepem.„Tak poslouchejte. Včera jsem se jako vždy procházel oko­lo půlnoci lesem, abych se přesvědčil, že je v mém revíru všech­no v pořádku. Najednou jsem zaslechl strašný dupot, jako by pádilo nějaké obrovské zvíře. Zastavil jsem a vtom se z houští přímo na mne vyřítil mohutný černý jelen. Parohy přerážel větve, kopyta se mu bořila do země a z očí mu vycházelo svět­lo, jako když se spojí dva úplňky. Jelen se zastavil, parohy zakryly celou oblohu a to mi věřte, že krve by se ve mně nedo-řezal. Jiný by měl už nafouklé kalhoty, ale já jsem byl připra­ven k boji. Jelen sehnul hlavu a chystal se mne povalit. Já jsem však uskočil, chytil ho za parohy a už jsem mu seděl za krkem. Vytáhl jsem nůž, a jak to dopadlo, se můžete přesvědčit sami. Ozdoba jeho hlavy visí na mé hájence,“ hajný zkrátil konec vyprávění, aby zvýšil napětí.Nedopité džbánky zůstaly viset na půli cesty k vyprahlým ústům, ozvalo se mumlání a jeden ze sousedů řekl: „Tak to ti nevěříme, vymýšlíš si!“„Vždyť jsem to říkal, že to bude na vás moc silné,“ pronesl hajný.„Takový nesmysl! Pivo si zaplatíš sám!“ soused se obrátil na ostatní a ti pokývali souhlasně hlavami. „Přijdte zítra do hájenky a uvidíte, že mám pravdu!“ hajný uraženě hodil na stůl pár krejcarů a odešel z krčmy.Příštího dne vstal dříve, než bylo zvykem, nemohl se do­čkat, až kamarádi přijdou. Po chvíli viděl, jak se k hájence blíží známé tváře. Když příchozí uviděli sluncem ozářené pa­rohy, museli přiznat hajnému, který se pyšně protahoval, že prohráli a chtěli, aby vypravoval ještě jednou a ještě více, jak to vlastně všechno bylo.„Tak dobrá,“ nadechl se hajný a spustil: „Budu pokračo­vat. Když jsem se vracel domů s parohami, objevil se zčista­jasna přede mnou Lesní duch. Pokynul mi a naznačil, abych šel k němu. Potom mi pošeptal tajemství, které vám ted řek­nu. Prý parohy mají kouzelnou moc. Kdo se jich dotkne, tomu přinesou štěstí nebo se může uzdravit.“Důvěřiví přátelé se jeden po druhém dotkli parohů a plní úžasu se vraceli ke svým domovům.A tak se stalo, že za pár dní jednoho přestaly bolet zuby, druhému se zhojila rána na ruce, další začal lépe vidět, jiného nesvrbělo tělo, jeden vyhrál v kartách, prostě zázrak! Někte­rým se sice nepřihodilo nic dobrého, dva z nich dokonce one­mocněli, ale o tom se nemluvilo.Od té doby chodila k hájence spousta lidé, hladili parohy a čekali, co se komu přihodí dobrého. A ono se vždycky něko­mu něco takového stalo, tak se hajný začal mít z celé té histor­ky dobře. Ti, co se po nějaké době uzdravili, mu nosili dárky, jídlo a pití. Hajný přestal chodit do krčmy, popíjel doma daro- váné pivo, přikusoval něco dobrého a vyprávěl další a další historky těm, co se přišli léčit.To, že začal tloustnout, že lesy chátraly a žena byla stále smutnější, ho nijak netrápilo.Až jednoho dne ráno vstal a svět se s ním podivně zatočil. Hlava mu třeštila a celé tělo měl jako v ohni. Onemocněl a hajná se ani nezmínila o léčivé moci parohů, protože dobře věděla, že ty rozhodně nepomohou.Hajnému bylo stále hůř, žena si už s ním nevěděla rady, a tak se chtěla vydat do Berouna pro doktora.Vtom se otevřely dveře a v nich stála stará žebrácká.„Vím, co se tu stalo, znám ten příběh,“ pravila a vstoupila dovnitř. „Pomohu vám, ale musíte mi nejprve něco slíbit. Hajný si vymyslel pěknou historku, jen co je pravda, a to vů­bec netušil, že ta historka je vlastně pravdivá. Ve zdejších le­sích skutečně žije černý jelen, jehož parohy mají kouzelnou moc. Zjeví se ale jen tomu, kdo jej opravdu potřebuje, a když se nemocný člověk dotkne jeho parohů, uzdraví se. Vzápětí však na jelena zapomene a tak to musí být. Tobě, hajný, se nechce ukázat, protože jsi podváděl, ale pokud mi budeš pří­sahat, že si už nikdy nebudeš vymýšlet a dělat si z lidí blázny, zavolám ho,“ usmála se a sklonila se k hajnému, aby lépe sly­šela.Z postele se ozvalo: „Slibuji, nebudu už lhát, budu se po­ctivě živit.“ „Dobrá, dobrá, „přerušila ho žebrácká a dodala: „Otoč hlavu, něco uvidíš.“ V okně za postelí se objevila jelení hlava s překrásnými parohy. Zářily jak Večernice na temné obloze a vycházelo z nich modravé světlo. Hajný měl pocit, jakoby ho konečky parohů zašimraly ve svědomí. Potom se jelen sklonil k posteli tak, aby se ho hajný mohl dotknout a vzápětí zmizel.Zmizela i žebrácká a nemocný muž se posadil na posteli: „Kam se poděla ta žebrácká a co to jen po mně chtěla? Aha, už si vzpomínám, měl jsem otočit hlavu, ale proč? Měl jsem se podívat z okna? Snad jsem měl v té tmě něco vidět? Už vím, už vím!“Hajný vyskočil z postele a chytil se za hlavu:„Vždyť ona mne uzdravila. Nic mne už nebolí, já jsem vě­děl, že zázraky se dějí!“ křičel hajný a jeho žena jen udiveně koukala. Sama si také vůbec nepamatovala, co se tu vlastně přihodilo.Od toho dne se hajný docela změnil. Přestal si vymýšlet, sundal parohy a rozhodl se všem říci pravdu. To se ví, že to neměl zpočátku vůbec lehké, ale po čase začal přesvědčovat svými skutky všechny lidi, že není špatný člověk, že měl jen více fantazie, než se sluší pro obyčejný život.Tak končí pověst o tom, že vymyšlené se může stát prav­dou, a jestli ta pravda bude k něčemu dobrá, záleží na tom, kdo a proč ji vymyslel. A Černý jelen se v tomto kraji zjevuje dodnes ve snech churavějících lidí a sklání svou krásnou hla­vu k jejich lůžkům, i když, jak pravila stará žebrácká, si nikdo nikdy na ten dotek nevzpomene.

Tip: Znáte už naši hru Strašidlov.cz?