Vodník u Horního Poříčí

V úvale při řece Otavě pásali výrostkové z Horního Poříčí koně. Říkali tomu místu „v luhu“, a protože ani lávky nebylo, plavili se tam pasáci na koních přes řeku. V sychravých dnech také začasté rádi si udělali na louce oheň, ohřívali se při něm, někdy si i brambory přinesli a v popelu pekli. Koně se klidně popásali nablízku, chlapci, sesedlí u ohně, krátili si čas povídáním.

Jednou, pátek byl, za kalného odpoledne, jak tam pastevci sedí a povídají si, najednou kůň, který byl nejblíže řeky, zvedl hlavu, zafrkal nahlas a pohazuje hřívou, odklusal doprostřed louky. Dívají se chlapci, co koně vyplašilo, a hle! z křovin od řeky kráčí mužík přímo k nim, k ohni. Zelený kabát má, dlouhé vlasy přilíznuté, v každé ruce drží rybu. Chlapcům bylo divné, co ten tu chce, ale vtom už k nim mužík došel, šklebí se a povídá: „Nu co, chlapci, nenechali byste mi u vás ryby upéci? Rozdělím se za to s vámi o ně.“ Chlapci dívají se druh na druha, potom na mužíka, konečně povídá ten nejkurážnější: „Proč ne? Jen když si je dovedeš upéci.“ A tak se smluvili, přiložili chrastí na oheň, aby byl větší, placatý kámen příhodný našli, a mužík staral se o ryby. Vykuchal je hbitě a připravil k pečení. Kámen se zatím v ohni rozpálil, chrastí dohořelo, chlapci ometli kámen, ale pod ním zůstalo žhavé uhlí.

Potom položili pěkně ryby na kámen, aby se pekly. Čepicemi rozdmychávali uhlí, aby nevyhaslo. Za nějakou chvíli ryby obrátili, a konečně prohlásil mužík, že jsou pečené. Jednu si vzal, zakousl se do ní, o druhou se dělili chlapci. Ale nechutnala jim. Nebyla slaná, navrchu byla připálená, uvnitř nedopečená. Jen mužík ukusoval s chutí, jako by pojídal nejlepší pochoutku. Povídá jeden z pasáků: „Škoda těch ryb! Mít tady pekáč, sůl a omastek, jaká by to byla bývala dobrota!“ Jak tohle slyšel mužík, div radostí nevyskakoval. „Mohli byste za týden přinést?“ ptá se. „Já bych přinesl ryby.“ A tak se dohodli, že po druhé budou péci ryby na pekáči. Potom mužík odešel, hoši rozházeli oheň a šli ke koňům.

Byla už tma. Nasedali na koně a jeli s nimi přes řeku domů. Za týden nato se chlapci na pastvu dobře opatřili. Jeden strčil doma do pytle pekáč, druhý kus másla vzal, aby hospodyně nevěděla, třetí si párkrát do slánky hrábl. Když přišli na pastvu k řece, rozdělali oheň a připravili všecko, aby mohli ryby péci, až přijde mužík. Ten také přišel a přinesl pěkné dvě štičky. Upravili je na pekáč, a než se setmělo, pochutnávali si všichni na rybách. Ty byly, panečku, jinší než předešle! Mužík jedl s náramnou chutí, pomlaskával, olizoval se, A zase se hned domlouval, že za týden přinese ryby. Chlapcům také zachutnala taková večeře, těšili se, že si ji za týden zase připraví. A vskutku. Sedmého dne zase se mužík dostavil k ohni, přinesl veliké, krásné dvě ryby, a peklo se. Nejstaršího pasáka, když už se ryby dopékaly, napadlo, že si z mužíka udělá dobrý den. Když potom dělil ryby mezi hodovníky, tak je rozdělil, že mužík dostal obě štičí hlavy. Ostatní pasáci hned zpozorovali šibalství kamarádovo a pospíchali, aby své díly brzo snědli. Mužík záhy poznal, co mu pasák vyvedl. Bylo na hlavách masa tuze potenku. Když viděl, jak se druzí cpou pěkným masem, vyskočil ve zlosti, zahodil rybí hlavy do ohně, zahrozil pěstí na pasáka a zavolal: „Počkej, ošidils mě! A vy druzí také. Však já vám to oplatím!“ A utíkal pryč. Chlapci zůstali chvíli zaraženi, ale potom ti druzí vyčítali nejstaršímu, že je připravil o hody. „Ten už víckrát nepřijde. A kdoví, co nám chystá!“ Tak říkali, když sháněli koně. Potom je hnali do vody. Ale jak byli koně v řece, začali řičet a vzpírat se, že se měli chlapci co držet. Bylo jim divno, proč se koně tak plaší. Až na druhém břehu to poznali. Někteří koně měli z ohonů skoro všecky žíně vytrhány. Chlapci byli ulekáni a nej starší povídá:

„Víte, kdo byl ten mužík? Jistě hastrman, a takhle se nám pomstil.“ Tu teprve shrnuli se ti druzí na nejstaršího, co to udělal, že rozhněval vodníka. Jak měli teď jezdit přes řeku na pastvinu v luhu? Ten nejstarší přemýšlel cestou domů, a než se ve vsi rozjeli, povídá: „Já to spískal, já musím také pomoci. Nebojte se nic, hastrman nám neublíží.“ To si ten chlapec cestou vzpomněl na to, co říkávala jeho bába: že lýčený provaz vodníka spoutá, z toho že se ten chlapík nevysmekne. Hospodáři, jichž koňům vodník ohony tak pošeredil, nechválili pasáky. Ti se vymlouvali na hastrmana. Ale o tom, že jej rozhněvali, neřekli.

Nejstarší z chlapců opatřil si ve dne lýčený provaz, smyčku si na něm udělal, a když jeli zase na pastvu, měl jej za košilí. Když přijeli k vodě, nikomu se tam nechtělo. Báli se hastrmana.

„Počkejte, pojedu sám napřed!“ povídá nejstarší, vytáhl provaz ze záňadří a, drže připravenou smyčku v ruce, pustil se do řeky. Jen tam vjede, začne se kůň vzpínat a řičet. Pasák byl dobrý jezdec, obrátil se na koni a jak zahlédl ve vodě ruku, která držela koně za ohon, hodil přichystanou smyčkou po ní. Povedlo se mu. Smyčka sjela vodníkovi přes hlavu a zadrhla se mu na krku. Pasák skočil s koně do vody — tam bylo mělko — a táhl vodníka na lyčeném provaze ke břehu. Vodník se vzpíral, trhal sebou, ale nic plátno, vyprostit se nemohl.

Druzí pasáci, když to viděli, seskákali s koní a pomáhali nejstaršímu táhnout.

Vskutku také vytáhli chlapci hastrmana na břeh. A teď začla mela. Někteří sehnali koně do houfu a bránili, aby se nerozběhli, druzí popadali, kde jaký klacek nebo prut byl, a milého hastrmana jak řežou, tak řežou. „To abys nechal naše koně na pokoji,“ křičel nejstarší pasák a sám vodníkovi přidával, co mohl. Chycený vodník sebou škubal a škrtil se v přitažené smyčce. Teprve, když mu jich dost naložili, uvolnil chlapec smyčku a stáhl ji vodníkovi s krku. Vodník se zvedl všecek pochroumaný a několika skoky byl ve vodě. Vynořil se ještě nad hladinu, zahrozil chlapcům pěstí a zavolal:

„Za to už tu nikdy nebudete pást! A na tebe, kterýs mne do smyčky chytil, na tebe nezapomenu. Dej si pozor!“ Toho dne už hoši nejeli na pastvu za řeku. Obrátili se jinam, a tam pásali, dokud nepřišla zima.

Toho roku byla zima tuhá. Napadly spousty sněhu, potom uhodily tuhé mrazy. Celý kraj byl pod sněhem a na řece tlustý led. A co teprve v horách, co tam bylo sněhu! A když k jaru nastala obleva, vzedmutá Otava hnala se od hor do údolí divokým proudem. U Horního Poříčí protrhla břeh pod strání a zaplavila pastvinu „v luhu“. Když potom vody odpadly, viděli lidé, že si řeka udělala nové koryto. Od těch časů teče Otava v oněch místech dvěma rameny. Jedno z nich je tam, kde bývala kdysi pastvina. Vyplnila se vodníkova hrozba. Ani pasákovi nehrozil hastrman marně. Když šel ten chlapec z jara nařezat vrbového proutí k řece, stáhl jej potměšilý mužík pod vodu a utopil jej.