Lesní žínka a dřevaři

Každé ráno se dřevaři z Kryštofova údolí vydávali do lesů v horách za svou těžkou prací. Měli ve zvyku občerstvit se po cestě u místní studánky. Jednoho dne se jeden z nich u studánky opozdil, protože si chtěl ještě nabrousit sekeru. Při namáčení mu vyklouzla z ruky a na dno studánky nemohl nijak dosáhnout. Usedl na kraj a začal hořekovat, protože sekera byla zdrojem obživy pro něj a celou jeho rodinu. Nevšiml si, když se vedle něj zjevila lesní žínka. Až když se ho zeptala, proč běduje, všiml si její přítomnosti. Vysvětlil jí svou situaci a víla ho vyzvala, ať pro sekeru zkusí sáhnout ještě jednou. Dřevař se tedy znovu pokusil a najednou sekeru vylovil - celou zlatou. "To ale není moje sekera," namítl smutně. "Zkus to tedy znovu," vybídla ho. Tentokrát vytáhl sekeru ze stříbra. Tu dřevař také odmítl. Na poslední pokus už vytáhl svou starou dobrou sekyrku ze železa. Dřevař celý šťastný poděkoval žínce, vědom si toho, že mu kouzelnou mocí pomohla. Víla se s ním rozloučila slovy: "Můžeš si ponechat všechny tři, ať se svou rodinou nemusíte žít v bídě." Dřevař spěchal o všem povědět ostatním dřevařům. Nevěřili vlastním očím při pohledu na zlatou a stříbrnou sekyrku. Jeden z nich pak rychle spěchal hodit svou sekeru do studánky. Víla se zjevila, pokynula mu sáhnout do vody, ale dřevař vytáhl svou železnou sekeru a počal se rozčilovat "Ta není moje!" a odhodil ji stranou. To stejné se opakovalo se stříbrnou a až u zlaté zvolal "To je ta moje!". Víla se rozezlila "Lžeš! Vrať co ti nepatří!" Dřevaře žínčin hněv polekal, popadl svou starou sekeru a pelášil pryč. Studánka i s vílou pak zmizela. Poctivý dřevař obě drahé sekyrky prodal a zaopatřil tak ženu, děti i dům.