Hrad Waldhausen – Mutkov – Černá paní a poklad v podzemí a Krásná panna z hrádku Waldhausenu

Dnes již jen sotva patrné kamenné valy mohou vzdáleně připomínat dávnou existenci mutkovského hrádku ze 13. století. Rozbořené zdivo však dosud oživuje prastará pověst, která se vypráví v tomto kraji.

Kdysi dávno se vydal k rozvalinám nad prudkým srázem skalní stěny při levém břehu řeky Sitky jistý mládenec z nedaleké Huzové. Mnohokrát slyšel ve vesnici povídat o tom, jak mnozí lidé spatřili v těchto místech přízrak Černé paní, která se zjevovala vždy ve dni sedmého úplňku roku. Protože právě toho dne takový čas nastal, mládenec se rozhodl Černou paní vyhledat a zeptat se jí na to, co už dlouho chtěl znát – kolik roků mu zbývá do konce života. Když mládenec došel k rozvalinám, slunce už začalo pomalu couvat za obzor. Seděl pak na jednom z kamenů a marně vyhlížel Černou paní. Až ve chvíli, kdy zazářila na dosud jasném nebi Venuše, se ozvaly z hlubiny lesa tiché kroky. Najednou stála před mladíkem tajemná paní, která měla obličej zahalený stříbrným závojem, nad nímž svítily pomněnkově modré oči. Zeptala se mládence, co si přeje, a když ten jí položil připravenou otázku, zachmuřila se. Věděla toho o lidské zvědavosti víc než dost, ale také dobře věděla, že lidé se mnohdy ptají jen tak a teprve až uslyší odpověď, zjistí, že vlastně ji nikdy slyšet nechtěli. Ani tento mládenec, ostatně jako všichni předtím, nebyl ještě na takovou odpověď připraven. Proto mu řekla, že konec života se nepočítá na roky, ale na kroky. Záleží na tom, jak dlouhá je cesta. A to ví jen ten, kdo tuto cestu má už za sebou. Potom Černá paní ještě mládence varovala, ať nikdy se neptá přízraků na to, co mohou znát jen oni sami. Od těch dob už nikdy Černá paní neodpovídala lidem na nesprávné otázky a říká se, že pokud ji někdo o sedmém úplňku potká, nemá se na nic ptát – ať jen lehce pokyne rukou na pozdrav.

Málokdo do těch končin zabloudil. Jen jeden domkář z Německé Huzové do těch míst občas zašel. Pásával zde kozičky. Zatímco kozy běhaly po stráni a zbytcích zdí, zamýšlel se domkář o osudech starého hradu. Jednou se stalo, že se mu ztratila jedna kozička. Dlouho ji hledal, až ji skoro za tmy našel v jakési propadlé chodbě. Když ji z temné chodby vyváděl, pojednou ho oslnila zář na západním nebi. Bezděky se otočil a uzřel v chodbě sinou paní v černém rouše, jaké se již nenosilo.Zavolala na něj: „Jsem poslední paní hradu. Protože zakleta, mohu se jen jednou za sto let zjevit na zemi. Jestli mne nějaký muž dovede za ruku do kostela v Německé Huzové, je po zakletí a jsem vysvobozena. Chceš být mým zachráncem?“„Chci,“ odpověděl muž. Pak ho vedla do jakéhosi sklepení, kde mu ukazovala železnou truhlu s překrásnými zlatými šperky, posetými perlami a diamanty.„To všechno bude tvé, když mě vysvobodíš. Tvůj úkol nebude ale lehký; nepřátelské moci budou hledět znemožnit mé vysvobození a budou ti nahánět strach.“„Pojď,“ řekl muž a vzal černou paní za ruku. Sotva však vyšli z chodby ven, zvedla se hrozná vichřice. Staleté stromy se ohýbaly až k zemi, sténaly, v povětří to hvízdalo a skučelo, až smysly přecházely. Muž si jen pomyslil, že nadešel poslední den v jeho životě.K smrti polekán uvolnil svoji ruku od černé paní a spěchal ke svému domku.„Nyní musím opět sto let čekat na své vysvobození!“ zaslechl za sebou zaúpět.Když se přihnal domů, popadla ho horečka a blouznění a trvalo mnoho týdnů, než se uzdravil. Od té doby už nikdy nezabloudil do končin, kde jsou poslední zbytky hradu.

KRÁSNÁ PANNA Z HRADU WALDHAUSENU

Syn jednoho rolníka z Německé Huzové byl dítě Štěstěny. Když kdysi obcházel hrad Waldhausen, našel zde lesklý kámen.„To je jistě vzácná věc,“ pomyslil si, a strčil jej do kapsy. V tu chvíli se kolem něj setmělo a v okamžiku stál v krásném sále, v němž zářily stovky svící. Stěny byly z křišťálu a skvěly se všemi barvami. Před ním seděla na trůně krásná panna. Pohlédla naň svýma hlubokýma očima a tázala se ho, zda by s ní chtěl zůstat přes noc. Když přisvědčil, nabídla mu zlatý kalich, naplněný vzácným vínem, a pravila: „Pij!“ Mládenec se napil, ale ihned upadl do hlubokého spánku, z něhož se probudil teprve příštího dne. To však už nebyl v krásném sále, ale na poli u Huzové. Před ním leželo hospodářské nářadí. Když si protřel oči, stála před ním ona krásná žena, ukázala napole, louky, lesy a nářadí před ním a pravila: „To vše patří tobě. Nebuď snílkem, ale raději pořádným hospodářem.“ A zmizela.Z mládence se stal pořádný hospodář. Jeho potomci hospodařili prý donedávna na jeho lánu, který dostal od té krásné paní. Tento lán sahal od Německé Huzové podél zámeckého vrchu (Schlossberg) až po Dalov.