Sedm bratří

Otrávené víno, které se objevuje v mnoha pověstech z Tolštejna, hraje důležitou roli také v příběhu, který si teď budeme vyprávět.

Před dávnými časy vládl na Tolštejně starý rytíř se svými sedmi syny. Okamžiky radosti bývali tehdy na hradě vzácné, neboť starý otec vychovával své syny velmi přísně. Byl velice lakotný a své poklady úzkostlivě před nimi střežil. Tím v jejich srdcích pěstoval nenávist vůči sobě. Když jeho bezcitnost nepolevovala, ale s přibývajícími léty se ještě nesnesitelně znásobovala, rozhodli se synové, že vyčkají vhodné příležitosti a otce zavraždí, aby se zbavili jeho poručnictví. Sešli se a společně projednali plán.

Jednoho dne starý rytíř vyšel na lov úplně sám. Synové se postupně vzdálili z hradu pod různými záminkami a zamířili do lesa různými směry. Na předem určeném místě se sešli, přepadli svého otce a zabili ho. Mrtvolu pak zahrabali na nepřístupném místě. Všichni potom vzájemně přísahali mlčení o svém hrůzném činu a postupně různými cestami vraceli se na hrad. Nejmladší z bratří, ze všech nejkrutější, rozhodl se využít slibu, který se navzájem dali, ve svůj prospěch.

Když jeho bratři zase odešli z hradu, svolal si čeleď a hradní posádku a tváře se velice smutně, oznámil jim, že bratři svého otce, vládce hradu, zákeřně zavraždili. Vyprávěl, že i jeho život byl ohrožen a že jen náhodou unikl jisté smrti. Prosil je, aby mu pomohli proti krvežíznivým bratrům pomstít svého otce.

Když se večer ostatní bratři vraceli, uviděli, že hradní brána je zavřená. Když se dožadovali vstupu do hradu, posádka zvolala: "Táhněte od hradu, otcovrazi! Marně se snažili obhájit, nebyli vyslyšeni. Když se na jejich hlavy kromě nadávek snesla i sprška kamenů a posléze zasvištěly i šípy, kvapně se od hradních zdí vzdálili. Tak poznali zločinci, že byli zrazeni, o svůj podíl ošizeni, a s kletbami odjížděli od bran hradu.

Tak lehko se však vzdát nemínili. Začali objíždět sousední hrady, líčili příšernou smrt tolštejnského pána a obvinili z ní nejmladšího bratra. Volali po pomstě a žádali o pomoc. Brzy dali dohromady silnou skupinu ozbrojenců, se kterou táhli k Tolštejnu. Obléhání bylo dlouhé, protože posádka hradu si počínala statečně. Obléhající volali na posádku Tolštejna, obviňovali nejmladšího z bratrů z vraždy otce. Postupně se jim podařilo obránce hradu zviklat v důvěře k nejmladšímu z bratrů. Pokud tento rytíř sám bojoval v čele hradní posádky, nedůvěra se neprojevovala, nenašla ohlasu. Když však došlo k jeho zranění, které ho vyřadilo z dalšího boje, zdálo se, že důvěra jeho mužstva se ztrácí. Pozoroval postranní pohledy mezi členy posádky i jakési tajné hovory. Protože očekával, že by mohl být zrazen, rozhodl se, že raději tajně z hradu uprchne.

Za temné, bouřlivé noci se tajně vplížil do sklepa, který byl zaplněn sudy vzácného vína, nasypal do nich jed a když vykonal tuto práci, založil na mnoha místech hradu oheň. Potom prchl z obklíčeného hradu.

Když z hradu vyšlehly ohnivé plameny, okamžitě se ozvalo řinčení zbraní, neboť obléhající mocně zaútočili. Posádka hradu bez svého vůdce dlouho neodolala a brzy byl hrad v rukou útočníků. Jásající vítězové s hlaholem vnikli do hradu a uhasili oheň. Vítězní bratři spěchali do sklepení k vinným sudům, které dali odnést do rytířského sálu, kde hodlali velkolepě oslavit vítězství. Prostory, nedávno ještě znějící bojovým rykem, zněly nyní jásotem vítězů a cinkáním pohárů.

Prchající rytíř doběhl mezitím k lesu, ale namáhavá cesta zhoršila jeho zranění. Zhroutil se u stromu a jednoho služebníka, který jej doprovázel, prosil o vodu. Věrný sluha se vzdálil, aby z blízkého potoka nabral studenou vodu. Rytíř, který slyšel od hradu řinčení zbraní, se domníval, že pronásledovatelé se vydali po jeho stopách. Vyděšen volal na svého služebníka, aby ho ukryl v houštině, protože sám se už nemohl pohnout z místa.

Náhle se u něho objevil muž, zvedl ho a odnášel pryč do lesa. Uprchlík se domníval, že je to jeho sluha a pobízel ho k většímu spěchu. Muž se svým břemenem spěchal a záhy rytíř poznal, že je na kraji lesa přímo pod hradem. "Ty jsi zabloudil," zvolal v smrtelném strachu, "tam já nechci."

"Ale já ano," zaznělo dutě v odpověď. Uleknuv, obrátil raněný rytíř své zraky na toho, koho považoval za věrného služebníka. V tu chvíli měl pocit, že vidí ducha svého mrtvého otce, v jehož očích a obličeji byla zřejmá podoba. Jeho dlouhé a zkadeřené vlasy byly potřísněny krví. Ocelově šedé oči na něho hleděly velmi tvrdě. Marně napínal všechny síly, aby se vymanil ze sevření hrozného muže, který pevně držel jeho zmítající se tělo. Neznámý jej znovu uchopil, zvedl a kráčel s ním na hrad. Došel až do rytířského sálu, kde jej složil před zraky šesti bratří, kteří umírali za hrozných bolestí z otravy, způsobené požitím otráveného vína.

Následujícího rána nalezli služebníci v rytířském sále mrtvých všech sedm bratrů.