Naši formani

Za starých dob, kdy nebylo ještě železnic, jenom dvě široké dobré silnice císařské z doby Karla VI. – „olomoucká“ a „hodonínská“ od Holubic se rozbíhaly okresem, kvetla v dědinách při silnicích živnost povoznická čili formanská. Formani na pevných těžkých vozech silnými koňmi převáželi zboží do krajů a měst. Jezdívali do Vídně, do Krakova, do Pešti i dále do světa, např. i se zbožím slavkovských, bučovských a vyškovských hrnčířů neboli toufarů. Cestou se zastavovali na oddech, pokrmení nebo na nocleh v hospodách u silnic, dobře k tomu účelu zařízených (hospoda Jesuitská u Lulče, v Tučapech, v Rousínově, Stará pošta pozorská, Holubská, Rohlenka aj.). Mezi Slavkovem a Hodonínem byla Silničná pod Ždánským lesem. Do ní někdy na 60 formanských vozů se sjelo; všechny tam našly kryté přístřeší ve velkých kolnách a všem jejich koním se dostalo teplých stájí.

Zvláště dobře se vedlo hospodám pod velkým kopcem, kde bylo nutno zastaviti a zjednati přípřež, kterou někteří sedláci z blízkých dědin přes celý rok poskytovali. Zánik formanství přinesl také těmto kvetoucím živnostem hostinským pokles na malé hospůdky nebo zanikly docela (Holubská).

Formanství bylo pramenem dobrého živobytí a výdělku, ale také různého nebezpečí; mnohý z formanů se nevrátil, daleko od rodného kraje ho pohřbili, kde zahynul.

Několikrát do roka přijeli formani domů na krátký oddech, aby uviděli rodinu a hospodářství, o které za jejich nepřítomnosti pečovaly ženy. V těžkém okovaném koženém opasku se zámkem přinášeli své značné výdělky.

Jak se rozneslo po obci, že forman je doma, scházeli se sousedé nejen ho přivítati, ale hlavně vyslechnouti jeho zkušenosti ze světa. Novin tenkráte nebylo, proto se těšilo vyprávění formanů velké pozornosti a oblibě.

Tak také jednou po Nížkovicích šla zvěst, že dojel ze světa forman Felix Moudrý. Brzo měl návštěvníků plnou světnici. Tenkráte přišel se zvláštní novinkou, že se staví dráha, po které budou dopravováni lidé i náklady; budou po ní jezditi řady vozů bez koní a seberou tolik zboží jako celý formanský „cuk“ (oddíl). Udiveně naslouchali té zprávě, šediví stařečci úzkostně a zbožně se pokřižovali a jeden z nich řekl: „ A tomu nevěřím. Jak by mohli tak velký náklad vézti vozy bez koní? Máme přece silné a dobré koně a mají co dělati s jedním vozem!“ Forman však tvrdil, že je pravda, co prve řekl. Jeden z besedníků odešel a za chvíli se vrátil se starou knihou. Otevřel ji a řekl: „ Ano, tu si přečtěte, Sybilla řekla, že budou jezditi železné vozy bez koní a budou voziti mnoho nákladů“.

„No, když to Sybilla povídá, tak na tom něco pravdy bude.“ A všichni ztichli, staří se znovu pokřižovali plni starostí z novot a nepochopitelné budoucnosti.

Když se pak neuvěřitelné splnilo a železnice začala svou práci, přebrala formanům rozvážení zboží a oni se vrátili ke svým hospodářstvím. A to bylo pro mnohé z nich kamenem úrazu. Za dlouhá léta formanění si zvykli častějšímu doušku a hostinskému jídlu, na něž byli v dalekém světě odkázáni. Nyní značné výdělky přestaly, samo hospodářství na jejich navyklý způsob života nevynášelo a netrvalo dlouho a mnozí z formanů pozbyli své usedlosti.