Jak v Kostelci začali vařit pořádné pivo

To je již tak dávno, že na prvopočátky výroby chmelového nápoje nepamatují ani nejstarší obecní kroniky. Ani pamětníci, kteří jsou přesvědčeni, že pamatují téměř vše, pochopitelně i to co už dávno zapomněli.

V Kostelci stojí pivovar od pradávna a před dávnými časy byl jeho pánem sládek jménem Starec. Snažil se, pivo bylo dobré, zájem veliký. Co nevypili v místnich krčmách, snadno se prodalo po okolí, jeho nápoj se občas objevil i na královském dvoře.

Jenomže v temných a opuštěných štolách dole pod městem, kde se dodnes řiká Na havířně, bydleli čerti, a ti, jak každý znalec jejich života ví, k smrti rádi požírali mláto. Jejich pekelným čumákům velice vonělo, tlamám chutnalo.

Potíž vznikla, když pan sládek začal v pivovaře chovat pašíky. Ti mají mláto daleko raději než pekelné mocnosti. A hlavně z čuníka je mnohem větší užitek než z nějakého čerta. Upřímně si přiznejme - jak by asi mohla chutnat jaternička z čertího masa...

A tak na ďábliska najednou mláto nezbývalo. Usoudili, že to tak prostě nemohou nechat a že do pivovaru musejí jít udělat pořádek. Bláhově mysleli, že situaci zvládne specialista druhé třidy, čert Barnabáš. Vydal se tedy jednoho večera do pivovaru dělat pořádek. Ostatním čertům řekl, že není nic snazšího. Prostě vletí do varny, kouzlem temným pivo pokazí a bude pokoj. Špatné pití nikdo nebude kupovat, sládek přijde na mizinu. Mláto sice nebude pro pašíky ani pro čerty, ale Barnabáš byl čert český.

Povedlo se. Nasypal do piva všemožné pekelné bejlí, pít to nešlo, chuť příšerná a ty zdravotní dopady...! Barnabáš pivovarem šmejdil čim dál více a snažil se co mohl. Sládek Starec nechápal, kde by tak mohla být chyba. Předpoklady pekelníků se ukázaly jako pravdivé. Pivo nikdo nechtěl, i místní hospodští raději zaplatili víc za Českobrodské nebo Kutnohorské. Mláto nebylo již skoro žádné, čuňata hubla a začínala připomínat chrty. Sládek byl zoufalý a čertiska si škodolibě mnula nečisté pařáty.

Toho večera Barnabáše napadlo, že sládkovi zasadí definitivní ránu. Před časem našel pod zámeckými valy takovou divnou rostlinu. Vypadala jako miniaturní zelné hlávky, a když jí okusil, samou hořkostí se mu zkroutila celá čertí tlama. Vymyslel, že by mohlo být docela veselé nasypat do piva pár těch jakoby zelných hlávek. Jak vymyslel, tak udělal. A když pivovar se smíchem pekelným opouštěl, usoudil, že bude legrace nasypat pár těch hlávek do misky s krmením pro psa Pompa, který se snažil pivovar hlidat.

Legrace by to třeba byla, ale pekelník ve své pýše zakopl o misku s psí večeří. Pes Pomp procitl, zívl a protáhl celé tělo. Jestli mu něco vadilo, bylo to vyrušování v zaslouženém odpočinku. A také usoudil, že ta chlupatá ohavnost s kopytem místo nohy by nějak mohla souviset s nedostatkem jaternic, ovaru a dalších zabíjačkových pochoutek, kterých poslední dobou bylo vskutku málo.

Barnabáš konflikt s vlčákem sice přežil, ale všechny ostatní pekelníky na kolenou prosil a varoval, ať se místu jeho potupy raději vyhnou. Čertisku utržený ocas, vyrvané chlupy z kožichu ani ukousnutý levý roh a okousané kopyto opravdu nijak zvláště nesluší. Ráno přišel do varny sládek. Naprosto otráveně ochutnal co že to zase uvařil za hrůzu. Po prvním doušku mu zajiskřily oči. Takovou hořkosladkost milou jazyku i nosu ještě neokusil. A jak tak pátral, co lahodu způsobilo, všiml si, že ho Pomp tahá za rukáv ke své plechové misce. Objevil v ní ty jakoby zelné hlávky. Znal je, rostly pod zámeckými valy a domorodci jim říkali chmel.

Začal je běžně používat a o pivo byl opět zájem. Mnohem větší než dříve. Protože vyráběl hořkého pití stále víc a víc, bylo dost mláta pro čuníky i pro čerty. Vepříci spokojeně tloustli, zabijačky se často opakovaly, pes Pomp měl věčně mastnou mordu a vůbec mu nevadilo, že vždy po soumraku chodí čerti mlsat mláto.

O kosteleckém pivovaru mnozí dodnes řikají, že mu i v nejtěžích dobách pomáhají všichni čerti.