Pověst o kostlivci na martinickém hřbitově

Jedné zimní noci se selka vracela z přástek – večerního setkání žen, kde se předly nitě a vyprávěly příběhy. Cesta vedla kolem starého hřbitova v Martinicích, zahaleného mlhou a tichem. Když míjela bránu, zaslechla šustění listí, i když bylo všude bílo. Ohlédla se – a mezi náhrobky spatřila kostlivce v potrhaném rubáši, jak se pomalu zvedá ze země. Jeho oči zářily modře jako led. Selka se dala na útěk, ale slyšela za sebou těžké kroky a chrastění kostí. Doběhla domů, zabouchla dveře a modlila se. Ráno šla s farářem na hřbitov – a na místě, kde kostlivec stál, byl otevřený hrob bez jména. Od té doby se říká, že duše neznámého poutníka bloudí hřbitovem a hledá klid, který mu nebyl dopřán.