Hřebínek ze slonoviny

Sedlák Tauber z Verneřic se strojil na dalekou cestu. „Neumírá se mi lehko dceruško," vzdychal, když s Markétkou osaměl. „Neměl jsem se podruhé ženit, ale dneska už je pozdě honit bycha. Vím, že tě tvá macecha nemá ráda, ale netrap se tím." Uložili pantátu do svěcené země, vdovu potěšili, nad Markétkou zaplakali, na pohřební hostině vesele pojedli a popili a život se zase vrátil do starého korýtka. Markétka však brzy pocítila, že už nad ní otec nebdí, a nebylo dne, aby neuronila slzičku. Macecha ji honila z práce do práce, každou skývu chleba do nekonečna omílala a nakonec začala dítě bez příčiny bít.

Jednou když Markétka vázala s čeledí pod Božím vrchem snopy, udělalo se jí před očima černo a padla na strniště, soucitná děvečka jí vzkřísila, odnesla do stínu staré hrušky, co stála nad mezí, postavila k ní džbán s vodou a zase odběhla na pole. Děvčátku se houpal žaludek a bylo mu tak slabo, že se ani napít nemohlo, opřelo se zády o rozpraskaný kmen stromu a rozplakalo se. Náhle, kde se vzal, tu se vzal, stojí před Markétkou človíček sotva loket vysoký, dlouhé stříbrné vlasy a vousy jako vrabčí hnízdo a v ruce drží hřebínek vyřezávaný ze sloní kosti.

Markétka si zahanbeně otřela slzy a chabě se na mužíčka usmála.

Mužíček jí úsměv vrátil a pomněnková očička mu zazářila: „Podívej, jak vypadám, Markétko! Učesala bys mě?" „Ale to víš, že ano," souhlasila holčička, a třebaže byla jako moucha, ochotně sáhla po hřebínku. Mužíček jí položil do klína stříbrnou hlavičku, a zatímco mu ji Markétka vískala a pročesávala, spokojeně vrněl.

Konečně byla dívenka hotova: urovnala mužíčkovi i vousiska, pěkně mu je přihladila a chlapíček vstal: „Děkuji ti, Markétko!" „Za málo," opáčila Markétka a podávala mu vyřezávaný hřebínek. „Nech si ho, jestli se ti líbí," řekl mužíček. „A jak!" vydechla dívenka, jaktěživa jsem takovou krásu neviděla!"

Stříbrovousý človíček se usmál jako sluníčko a rozběhl se k Božímu vrchu, Markétka viděla, jak se najednou vrch pootevřel, mužíček vklouzl do úzké štěrbiny a zmizel v ní.

Markétka měla sto chutí svěřit se alespoň děvečce, jaký má krásný hřebínek, ale cosi ji nutkalo, aby byla radši zticha. Když se vrátila s ostatními domů, schovala si hřebínek do seníku a kdykoliv jí bylo těžko, šla se s ním polaskat.

Bylo to rok po smrti sedláka Taubera, když na statek začal dojíždět bohatý sedlák z Děčína, k selce se měl, ale na Markétku koukal, jako když v sobě kata dusí, a utrhoval se na ni jak na psa.

A tak si jednoho večera svázala Markétka uzlíček, vykradla se ze stavení, přeběhla dvůr a utíkala si ještě pro hřebínek. Tušila, že bude mít na zemi očistec, až si macecha děčínského hospodáře vezme.

Jakmile odhrnula kopičku sena, sesypalo se jí k bosým nožkám sto zlatých hřebínků, jako ve snách je dívenka sesbírala a vyšla do měsíční noci. Za humny se pustila k Božímu vrchu, aby svému maličkému dobroditeli poděkovala, ale ať volala jak volala, nikdo jí neodpověděl.

A tak zase zvedla těžký uzlík a šla a šla, kam ji nohy nesly a oči vedly.

Za patnáct let po tom zastavil před hřbitovními vrátky ve Verneřicích kočár a z kočáru vystoupila útlá, bohatě oděná žena. Za ní vylezl mladý muž pěkné ušlechtilé tváře a za ruku vedl dvě děvčátka, která jako by někdejší Markétce Tauberové z oka vypadla.

Dlouho postáli nad propadlým Tauberovým hrobem, pak se všichni poznamenali křížem a tiše odešli. Důstojný kočí práskl do běloušů, zpod kol to zavířilo, zvedl se oblak prachu a Verneřičtí s očima dokořán hleděli za pozlaceným erbem, pyšně svítícím na panském kočáře.