Lakomý pán z Buzic

Při břehu řeky Úslavy podál Blatné nade vsí Buzici stojí na skalnatém ostrohu zbytky tvrze Buzic. Z tvrze té pocházel vladycký rod pánů Buzických z Buzic, nebohatý. O posledním pánu z toho rodu zachovala se pověst, která vykládá, jak tvrz buzická byla zpustošena. Byl prý ten buzický vladyka člověk lakomý, skoupý, nikomu nepřál, nad nikým se neslitoval. Jeho poddaní zle pociťovali jeho lakotu. A žebráci v kraji obeznalí už ani ke bráně buzické tvrze se neodvažovali, věděli, jak by pochodili při prosbě o almužnu.

Přišel jednou k Buzicům žebrák, který zdaleka putoval, na Blatensko zabloudil a tam neznalý zamířil ke tvrzi buzické, aby poprosil o almužnu. Buzický pán stál té chvíle v nádvoří, když žebrák branou tam vstupoval. Stačilo lakomému pánovi člověka starého, ubídněného uvidět; dříve než mohl žebrák slovíčko promluvit, rozkřikl se pán: „Kam se to opovažuješ? Co chceš ode mne? Mámli já jmění své pro to, abych je rozdal starým tulákům, kteří se po kraji potloukají, z almužny bez práce chtějí být živi? Toulá se teď takové čeládky nedobré po světě lidem na obtíž! Kliď se mi odsud!“ Stařeček hluboko se ukláněje třesoucím se hlasem pána pro lásku boží prosil, aby mu třeba jen kousek chleba udělil, že je hladový; pracovat že nemůže pro stáří a chorobu, na světě že nikoho nemá, a tak jen ptaným chlebem může být živ, to že je trpký úděl. Ale buzický pán v tváři hněvem brunátný obrátil se tu chvíli na pacholka a zavolal, neodklidíli se žebrák z tvrze, ať psy pustí z psince, takovou čeládku že třeba od příbytku odehnat.

Tu ten starý žebrák, vida nebezpečí, jak jen mohl, pospíchal z tvrze, aby ho psi nedostihli. Ale ve bráně obrátil se k pánovi, prostřed nádvoří stojícímu, a hroze vztaženou rukou zavolal na něho: „Proklet buď za svoji necitelnost a ukrutnosti Že jsi takový, osud s tebou smilování mít nebude. Do roka a do dne hrad tvůj bude zbořen, a ty sám bídnou smrtí zhyneš!“ Potom žebrák, co mu vetché nohy stačily, pospíchal z Buzic, aby ušel psům ukrutného pána. — Vyplnilo se proroctví vyhnaného žebráka. Dříve než minul rok, neveliký oddíl vojska švédského do země vpadnuvšího přitáhl k buzické tvrzi. Pán její zvěděv včas o tom, že nepřítel se blíží, přichystal se k obraně. Nemnoho bylo obránců, ale drželi se statečně. Nepřítel byl by snad odtáhl s nepořízenou, kdyby nebylo bývalo zrady sluhy, který pána svého nenáviděl pro křivdy, na lidech páchané. Ten za temné noci jsa na stráži u brány, otevřel ji potichu a k nepřátelům pospíchal. Tito z jeho pobídnutí a návodu ke bráně běželi, vpadli do tvrze a překvapili tak obléhané. Sluha nevěrný však, vyžádav si několik vojínů, pospíšil s nimi do blízkého lesa, kde je přivedl k otvoru ve skále a řekl, tam aby s ním počkali. Od tvrze zalehl do lesa ryk a řinčení zbraní, znamení, že se tam boj strhl. Netrvalo dlouho, ve skalní chodbě šramot se ozval, a než se vojíni nadáli, vyrazil z otvoru ozbrojený muž. Byl to buzický pán, jenž při přepadu nepřátelském takto tajnou chodbou z tvrze chtěl v bezpečí uniknouti. Neunikl; vojíni, sluhou vedení, zajali jej a vedli ke tvrzi, která už zatím byla v moci dobyvatelů. Buzický pán v bezmocném hněvu láteřil, spílal zrádci i nepřátelům. Ale jejich velitel dlouho se nerozmýšlel, kázal nehodného pána pověsiti na dubě. Pobořená tvrz potom zpustla. Tolik pověst. Ale málo na ní dojista pravdy. Už proto, že za nepřátele označuje Švédy. Ti v Čechách řádili ve století XVII., kdežto v Buzicích připomíná se tvrz pustá již v první polovině XVI. věku. A tehdy už nepatřila Buzickým, přikoupena byvši se vším zbožím ke konci XV. století k panství blatenskému; od té doby přestala také býti panským sídlem. Z jejích zdí zřízena potom sýpka, která tam stojí dodnes mezi zbytky hradeb se starou věží čtverhrannou.