O divoženkách

V polabských lužních lesích se čas od času objevovala všelijaká nadpřirozená stvoření. Nejinak tomu bylo i v okolí Pňova. Lidé z vesnice o tom často slýchávali. Mnohým z nich se podařilo spatřit v lese u labské tůně tančit celý houf divých žen – divoženek. Mívaly na sobě prý krátké sukénky, modré jako pomněnky. Jejich šaty upředly šikovné ruce snad z vodních par. Plavé dlouhé vlasy si zdobily bílými květy leknínů a žlutých stulíků, rostoucích na tmavých hladinách labských tůní. Běda tomu, kdo se nechal zlákat jejich půvabným zjevem, ladným tancem a zpěvem. A stalo se přece! Jeden chasník z Pňova, když z nějakých příčin zabloudil k labské tůni, spatřil tu za měsíční noci, jak divé ženy provozují svá umění. Přistoupil k nim blíže a jedna z nejkrásnějších žínek ho uchopila a začala s ním na louce tančit tak divoce, že mu ani dech nestačil.

Divoženka při tanci prý zpívala: „Na ruby kapsa, na ruby, pověz mi ty můj holečku, co žlutá divizna umí?“.

Tu roztoužený mládenec spatřil, jak má skutečně svoji kapsu u kalhot obrácenou naruby. Vše chtěl honem napravit a kapsu zastrčil. Jak to učinil, přelud s překrásnými divoženkami se rozplynul jako pára nad potemnělou hladinou tajemné labské tůně. Jen stříbrné měsíční paprsky se leskly na hladině vody.