O kříži u Suchdola

Pověst z Prostějovska, ze vsi Suchdola. Převzato s mírnou úpravou z knihy Martina Strouhala, Báje a pověsti, vydané v Lošticích 1944. O kříži u Suchdola Je tomu již velice dávno, co se suchdolští a jednovští chasníci vraceli z Hrochova od posvícenské muziky domů. Jeden ze Suchdolských, jména Ruznar, si chtěl zkrátit cestu, aby byl dříve doma, a pustil se proto „Hájkem“, polní a lesní to cestou. Sotva však učinil několik kroků, zaslechl přelíbezný zpěv. Byl to však podivný zpěv, úžasně jímavý a krásný, při němž chasníkovi srdce jihlo, ale zároveň až vstávaly vlasy hrůzou. Zdálo se mu, že ani nemůže pocházet z tohoto světa linutí zvuků tak lahodných. Dosud nikdy neslyšel něco tak hrůzně krásného. Zastavil se a zbožně se zaposlouchal do teskné melodie. Alkohol, jenž jako omamná pára halil jeho vlastní myšlenky, napomáhal fantazii. V domnění, že je to některá z dívek, vracejících se též od muziky, přidal do kroku, aby ji dohonil. A za chvíli skutečně spatřil před sebou v mlhavém přítmí štíhlou ženskou postavu v bílém šatě, s uzlíčkem v ruce. Jakkoli se snažil, aby ji dohonil, nedařilo se mu. Šla tak rychle jako on a proto se vzdálenost mezi nimi nemenšila. Teprve když bílá postava došla na silnici vedoucí z Jednova do Suchdola, nadběhl jí pěšinou přes pole a setkal se s ní u kříže poblíž horního konce Suchdola. „Děvče, poslouchej, která ty jsi?“, otázal se jí kurážně mládenec. Bílá postava se zastavila, rozvázala před překvapeným mládencem svůj uzlíček, postavila na zem malé máry, vztáhla k němu sinavou ruku a pomalým, jako led studeným hlasem pravila: „Ty Ruznar jsi a já pro Ruznara jdu, tak si lehni!“ Chasník se ulekl, že by se v něm krve nedořezal. Hrozná úzkost mu sevřela hruď, studený pot mu vyvstal na čele a jeho tvář se pokryla smrtelnou bledostí. Zděšeně dal se na útěk a běžel odtud jako divý domů. Doma poděšen vypověděl, co se mu přihodilo. Nato ulehl, neboť horká nemoc zaplavila jeho tělo. Celou noc z horkosti blouznil. Do rána byl mrtev.