Kocové z Dobrše

V takřečeném Podlesí na skok od Volyňky stojí Dobrš, druhdy mocný hrad, také Dobrž či Dobř. Pocházel odtud rod Koců, starodávný, neboť do stavu urozeného byl podle pověsti povýšen první Koc už za knížete Oldřicha.

Na jih od Dobrše – tam, co se týčí vrch Poledník – bývaly kdysi temné hvozdy a na potoce tu měl horský mlýn mladý mlynář. Oplýval takovou silou, že se dovedl postavit i medvědu, a když měl v zimě po chvíli, chodíval na vlky, kterých tu byla hojnost.

V těch dobách vládl v Čechách kníže Oldřich, vytrvalý lovec, jemuž bylo potěšením vydávat se do lesů daleko od Prahy, panenských a skýtajících úkryt hejnům, stádům i smečkám.

I vypravil se jednou kníže Oldřich až k řece Volyňce, a jak tak lovil kolem Poledníka, vyplašil v roklině černou. Vystřelil, leč nemířil dobře, poranil pouze jednoho kance a toho pojala takové zuřivost, že na lovce zaútočil. Knížecí páže se v rychlosti vyhouplo do větví stromu a podávalo odtud knížeti oštěp. Než jej Oldřich uchopil, stačil tak akorát uskočit za strom – divoký kanec se kolem něho jen mihl. Vzápětí se však obrátil a se skloněnou hlavou mířil znovu na knížete, aby ho odzdola až nahoru rozpáral. V té chvíli však zasvištěl oštěp, kanec se svalil a v krvi dodělával.

Kníže se překvapeně rozhlédl a tu spatřil, jak z houštiny vychází statný chlapík, mlynář z horského mlýna na Poledníku.

Za to, že zachránil Oldřichovi život, dal mu kníže zdejší krajinu k užívání, povýšil ho do stavu urozeného a bývalý mlynář nosil od té doby v erbu zlaté mlýnské kolo v modrém poli.

Je však ještě jedna pověst a ta vypráví, že se to stalo v době pozdější a trochu jinak.

Pod Přečíne prý býval kdysi mlýn patřící vacovskému pánu a ten v mlýně usadil už člověka, znalého řemesla mlynářského i světa, neboť jezdíval kdysi se svým pánem po světě. Nějak mu však přestala sloužit krchnička, ale při mlynařině mu to nevadilo – pravici měl v pořádku, a tak si vypomohl pravou, kde nestačila levá.

Střílet uměl jako nikdo v okolí a rád chodíval na lov. Když měl málo meliva, zavřel mlýn a toulal se po lesích. Jednou se táhl od potoka k lesu a tu před ním vyrazila srna. Než však na ni stačil zamířit, seskočila z jednoho stromu divoká kočka a uvelebila se srně na hřbetě. Ta byla v té chvíli jako vrtohlavá, a nebýt mlynáře, byla by ji ta kočka skolila.

Mlynáře v té chvíli zajímala divoká kočka víc než srna a velmi se mrzel, že si nechal tak pěknou kořist ujít. Za nějaký čas nato táhl však opět lesem, a když došel k dřešínskému lesu, spatřil znenadání tu divokou kočku na vysokém dubě. Srdce se mu však málem zastavilo, neboť ta potvora se chystala na nějakého rytíře, jenž spal pod stromem, meč vedle sebe v trávě. Mlynář nemeškal a hrk brk – střelil kočku do hlavy zrovna ve chvíli, když se vrhla z větve dolů. Kočka žuchla mrtvá vedle neznámého rytíře, ten se probudil, popadl meč, a když viděl, že proti němu stojí mlynář se samostřílem v ruce, chtěl ho srazit k zemi, neboť měl za to, že neznámý usiluje o jeho bezživotí.

Mlynář však mlčky ukázal na divokou kočku ležící v trávě a rytíř pochopil.

Nedivil se však zdaleka tolik, jako se podivil mlynář, když se ukázalo, že neznámý rytíř je král Karel, Otec vlasti. Stavěl tenkrát hrad v Kašperských Horách, vyjel si na lov, a jak tak odpočíval, usnul, že se málem neprobudil.

Za dobrou službu povýšil proto král Karel IV. mlynáře do stavu urozeného, dal mu do znaku mlýnské kolo a nad korunovou přilbu ještě jedno. Novopečený pán pak slil Kočka z Dobrše, ale říkal si raději po německu Kotz, protože to bylo zvykem a protože měl strach, že by se ostatní rytíři jeho jménu smáli.

Pověst vypráví rozšafně, ale zapomíná, že tu už ve dvanáctém věku založil pak Jindřich Koc kostel a že tu tedy musel mít také sídlo.

Hrad pánů Koců býval náramně pevný, měl hluboké příkopy, vysoké náspy, silné zdi a dvě čtverhranné věže. Skýtal prý dobré útočiště i nějakým penězokazům, ačkoli už byl v troskách, neboť rod Koců, v třináctém a čtrnáctém století jeden z nejmocnějších v Čechách, držel hrad jen do šestnáctého věku. Po něm se tu vystřídalo mnoho majitelů, ta stará pevnost zpustla a byla za Schwarzenberků proměněna v sýpky a obydlí pro chudší lid.