Les Rasošek

I když to vypadá docela neuvěřitelně, alespoň z dnešního pohledu, nikdo nepochybuje o tom, že název obce Vlkov je vskutku odvozen od skutečnosti, že se v okolí po dlouhá staletí vesele proháněly smečky těchto dnes již pro nás exotických šelem.

Vždyť Vlkov vznikl v pradávných dobách jako původně osamocený statek na jižním okraji rozlehlého Pleského lesa. Jihozápadní části tohoto obrovského lesního porostu se až do stavby pleské pevnosti říkávalo les Rasošek. Když zemská stezka, procházející z Hradce Vlkovem, opustila obec směrem severním na Semonice, dotkla se na chvíli právě okraje tohoto lesa. Nikdo z vlkovských si dnes již nemůže pamatovat, kdo postavil na okraj lesa Rasošek veliký kamenný kříž vytesaný z jednoho kusu kamene. Nikdo dnes již neví ani, proč odjakživa byl kříž obdařen jen jedním ramenem. Skutečností však zůstává, že ten, kdo jej vztyčil, věděl, proč tak činí.

Staletí míjela kolem kříže. Tu v poklidu, jindy zase divokým cvalem. Les Rasošek se při svém západním okraji mezi Vlkovem a Plesem měnil postupně v bažantnici. Obdarovával lovce bohatým úlovkem i naháněl strach osamoceným pocestným, ale naopak zase hýčkal ve své zelené náruči láskou opojené milence. A rameno kříže na jeho okraj i se tedy stalo někomu záchranou před nebezpečími hlubokého hvozdu, jiným zase ukazatelem cesty do ráje lásky. Zakázané lásky... Se stavbou pleské pevnosti pominul staletý poklid. Objevili se zeměměřiči, s nimi přišli i odhadci selské půdy. Od jedné pleské usedlosti ke druhé chodí se smiřickým purkrabím Josefem Karáskem zeměměřič Ignác. Češtinu láme už docela obstojně, a tak rozumí odporu místních sedláků. Nechce se jim z půdy, kterou převzali od svých otců, někam do neznáma. Ač dělá Ignác jen svou práci, je pro ně nepřítelem. Ponejprv potkal Ignác Kateřinu právě na pokraji lesa Rasošek u jednoramenného kříže. Seděla na břehu bystrého potůčku, který tudy zurčel z nedalekého rybníčku s poetickým jménem Zezule. Podruhé se setkali v chalupě jejího otce. Ne, nechtěl až někam k Rozběřicím, dělal zle, Kateřina plakala, její matka lomila rukama, mladší sourozenci řvali na jedné hromádce v koutě světnice. Kateřina vyběhla za chalupu. Tam ji Ignác o něco později setřel z tváře slané slzy. A kde se mohli setkat potřetí?

Přece nikde jinde, než u našeho kříže. A těm dalším setkáním napomáhal již sám kříž. Snad od chvíle, kdy byl stvořen pradávným kameníkem, se na jeho povrchu nacházely čtyři důlky. Jeden nahoře a tři pak o něco doleji v řadě vedle sebe. V dávných dobách, ještě když se u nás křesťanství mísilo s přežívajícími pohanskými pověrami, vkládali lidé do těchto důlků třeba proužek vlasů, jindy zase zub. Někdy tím chtěli, jak věřili, dotyčnému majiteli těchto částí pomoci, jindy zase naopak ublížit. Našim milencům posloužily tyto otvory ke smlouvání dalších a dalších schůzek. Když Kateřina vložila, třeba hned po ránu, do prostředního ze tří důlků květinku nebo modřínovou či borovou šištičku, to podle toho, co bylo právě po ruce, přicválal Ignác vpodvečer třeba až z Hradce. Když se naopak dostavit nemohl, našla Kateřina v horním důlku malinký kamínek, jichž bylo v potůčku vždy sdostatek. Jejich láska časem stále rostla, ale svět kolem nich i kříže se měnil.

Blížila se doba odchodu selské rodiny z mizejícího Plesu, bažantnice i les Rasošek stále řídly. Bylo třeba dřeva na stavbu pevnosti. V okolí se stále častěji objevovali lidé, pro které stavební činnost na Plese byla příležitostí ke skrovnému leč pravidelnému výdělku. Narůstalo nebezpečí, že někdo donese zprávu o Kateřině a Ignácovi jejímu otci. A co by v tom případě propuklo, to si Kateřina nedokázala vůbec představit. Pak nadešel den, kdy celá rodina opouštěla rodnou chalupu. Kolem Dolního Plesu se povoz kodrcal cestou k Vlkovu. U kříže shluk lidí. Jeden z posledních stromů bývalého vznosného lesa Rasošek při svém pádu zasáhl zeměměřiče Ignáce.

Dýchal, ale o sobě nevěděl. Až ke smiřickému zámku, v němž byla tehdy nemocnice, jel povoz s raněným před nimi. A Kateřina hlasitě bědovala.

„Nebreč, huso,“ vyjel na ni otec, „u chalupy jsi měla naříkat a ne až teď.“ A to byl konec lásky i lesa Rasošek. Generace lidí mizely, jen ten kříž zůstal. I ten se na chvíli ztratil, ale na konci století dvacátého opět stojí v plné kráse u polní cesty z Vlkova na Dolní Ples. Nechte se jím i jeho čtyřmi důlky alespoň na chvíli okouzlit...