O králi skřítků a horním duchu permoníkovi

Když do chudé horské krajiny kolem dnešního Starého Města přišli první osídlenci, museli velmi těžce pracovat, aby se tu vůbec uživili. Mocnému králi skřítků se jich zželelo i rozkázal svým poddaným, aby otevřeli lidem zásoby zlata a stříbra skryté v zemi. Domníval se, že lidé budou poctivě pracovat a využívat bohatství země jen k dobrému. Dolování zlata bylo pak v plném rozkvětu. Lidé však bohatstvím zpychli, byli zpupní, málo pracovali, jen si hleděli samých bujných radovánek a zábav. Jedna stíhala druhou. Zábavy byly čím dál rozmařilejší a pustější. Když se jednou konala taková zábava v hostinci U krále, byli všichni tak rozjaření, že nakonec po sobě házeli penězi a šlapali po nich. Náhle se mezi rozpustilými hosty objevil šedý mužíček a tázal se jich zvýšeným hlasem, proč s penězi tak špatně nakládají. To sám král skřítků se přišel přesvědčit, jak vlastně staroměstští důlní podnikavci žijí. „K čemu jsou nám peníze, máme jich dost! Máme jich jako hnoje!“ odvětil jeden z těch rozmařilců. „Tak tedy,“ vážně řekl mužíček, „je-li to hnůj, ať zůstane hnojem!“ a zmizel jako pára. Od té doby se již žádná zlatá či stříbrná žíla, neukázala, třebaže vystřízlivělí a zoufalí horníci dali kopat stále nové a nové šachty. Stali se opět tak chudými, jako byli předtím.

Na sever od Starého Města stávala skupina několika chalup, osada zvaná Květná. A v lese nedaleko Květné byly takzvané Průvaly, kde se kdysi za dávných časů dolovalo zlato. Jednoho letního dne, v předvečer před svatým Janem Křtitelem, šel jeden ze staroměstských horníků do Průvalů na noční šichtu. Byla krásná, vlahá a jasná noc. Staré Město ještě klidně spalo, nad ztichlou krajinou vládl klid a mír. Horník kráčel známou cestou do práce také docela neslyšně, jakoby nechtěl rušit spící kraj. Pomalu postupoval lesní cestou, kterou měsíc svým jasným svitem proměnil v jakousi podivuhodnou, kouzelnou stříbrnou řeku mezi stromy. Konečně stanul u šachty. Měl svoji práci rád, ale jen těžko ho živila. Výsledky jeho dřiny si stále přivlastňoval někdo cizí, kdo sám v dole nikdy nepracoval. Jemu a jeho rodině zbývalo sotva na černý chléb, i když za každou šichtu vytěžil tolik bohatství. I toho rána, když havíř po noční směně vycházel ze štoly, nesl s sebou velikou hromadu vytěženého zlata. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, stál před ním malý mužíček. Byl to horní duch – permoníček. Docela vlídně se horníka otázal, co to nese. Unavený a rozmrzelý horník však mužíčkovi jen nevrle odvětil „Nic!“ Tu řekl permoník: „Když nic, tak ať je tady nic!“ Od té doby se ve štolách na Průvalech u Květné už žádné zlato nenašlo.