Hastrmanka a čarovná pentlička

Už je tomu hodně dávno, když jel sedlák Kavale do Horažďovic na jarmark prodat koně. Ještě za soumraku vyvedl čeledín koně ze stáje na dvůr a postříkal ho vodou se slovy: „Kolik krůpkůch, tolik kupcůch!“ Připomenul sedlákovi, než nasedne na bryčku, aby ze statku vykročil pravou nohou: „To proto, aby se vám, pantáto, nic zlýho nestalo.“ Uvázal mu koně za bryčku a ještě popřál: „Dobrý pořízení. Pánbů s várna a zlý pryč. Zdrávi dojeli,“ Pak konečně sedlák Kavale vyskočil na kozlík bryčky a vyjel směrem k Horaždovicům. S prvními slunečními záblesky se hustou ranní mlhou pozvolna pro-díral úsvit. Koně Šli pomalu po známé silnici a pranic jim nevadily šedivé mokré chomáče, usazující se na okraji cesty, „Divný kuropění,“ pomyslel si Kavale a zatoužil po teple svého útulného gruntu, U Mačického rybníka míjel ženu, která tam postávala celá zahalená do zelené¬ho vlňáku. Když sedlákovi pokynula rukou, aby zastavil povoz, dlouhé husté třásně vlňáku se v mlze stříbřily a pohupovaly jako vlnky na rybníce. Sedlák zastavil povoz: „Dobrýtro, taky na jarmark?11 zeptal se ženy. „I kdeže, jdu jen kousek cesty, do Želenova," švitořila a z vlňáku vyku¬kovaly na sedláka velké zelené oči. „Dete z daleka?“ vyzvídal Kavale. „Zdaleka? Ani moc ne, jen ze strašeňskejch samot“, líbezně odpověděla žena a už se hrnula k sedlákovi na bryčku. Trochu si natřásla ten prapodivný vlňák a pohodlně se usadila vedle Kavaleho na kozlíku. Sladce se na něho podívala a její velké očí zářily úsměvem. „Co by to mohlo bejt za samoty? Všecky znám a žádnou takovou podivnou ženskou sem tam nikdy nepotkal v duchu mudroval sedlák Kavale a pranic nedbal na půvaby a svůdné tetelení ženy vedle sebe. „Že ty ženská budeš hastrmanka ze želenovskýho rybníka a že ty mne chceš vočarovat?11 napadlo sedláka. „No počkej, uvidím, co si zač“ a poposedl blíže k ženě tak, že si sedl na cíp její sukně, který vyčuhoval z vlňáku. Mlčky pak jeli dál, skorém až k Žele novu. Najednou žena poprosila, aby sedlák zastavil, že ten kousek do vsi už dojde sama. Kavale zastavil koně a čekal, až žena vstane. Ta se nemohla pohnout, protože jí pevně seděl na sukni, „Prosím, pane, pusťte mne," žadonila. Ale Kavale se jen usmíval a ještě těsněji přisedl k hastrmance: „Kdepak, na trh do Horažďojc se mnou pojedete, aby sem měl při prodeji koně štěstí." zahřímal. Hastrmanka se lekla. Přestala se sladce usmívat, slibovala všechno možné, jen aby ji sedlák pustil, a začala úpěnlivě naříkat. Vtom zasvištěl od želenovského rybníka prudký vítr, mlha klesla k zemi a před vozem stál vodník. Škemral, prosil a ubezpečoval Kavaíeho, že se mu dobře odmění, jen když pustí jeho ženu, A už vplétal jednomu koni do hřívy červenou pentli. Kavale slýchával, že hastrmani přinášejí štěstí. Pozdravil vodníka: „Dej pánbů šťastný dobrýtro." A odsedí si. Hastrmanka hned hup z vozu a než se sedlák nadal, zmizela kamsi i s hastrmanem. Koně pozvolna sami rozjeli bryčku a pokračovali v cestě. Na jarmarku v Horažďovicích pak Kavale vypletl červenou stužku z hřívy koně a schoval si ji do kapsy. Doma ji uložil do truhlice k rodinným písemnostem a modlitebním knížkám. Věřil, že mu bude nosit štěstí, protože koně na jarmarku výhodně prodal. Snad se to bude zdát podivné, ale někdy se to opravdu stává. Vzpomínka se drápkem zachytí a s proudem času se pak přehoupne až do přítomnosti. Nedivte se proto, že Červená vodníkova pentlička ze želenovského rybníka může provázet rodinu sedláka Kavaleho až dodnes. Vždyť byla „vočarovaná".