Cikánský výpad

Jednoho horkého červnového dne roku 1425 spatřili ozbrojenci, kteří na městských hradbách střežili bezpečnost města před stále hrozícím husitským nebezpečím, na cestě vedoucí přes předměstí Ostrovy k Hradské bráně, kotouče zvířeného prachu. Okamžitě stáli všichni v plné zbroji v pohotovosti a očekávali nepřítele. Místo něj však k bráně přijelo několik dřevěných vozů s plachtami, obsazenými černovlasými, snědými ženami a dětmi, které doprovázeli statní jezdci na dobrých koních a smečka ohařů. Když dorazili k dřevěné bráně, způsobili záhadní cizinci svým vzezřením a výrazem tváří ozbrojencům velké překvapení. Vidouce proti sobě namířené kuše a samostříly, začali se domáhat vstupu do města řečí, které nikdo ze strážců nerozuměl. Ti se snažili postřehnout alespoň nějaký význam slov a posuňků, ale marně, nerozuměli ničemu. Stejně jako tito lidé jim byla neznámá i jejich řeč.

V tu chvíli sestoupil z jednoho vozu stařec výrazné tváře a pronikavého pohledu a vytáhl z dlouhého pláště pomačkaný pergamen s velkou pečetí. Velitel stráže podávanou listinu váhavě přijal a rozhodl se s ní zajet na radnici, aby páni konšelé rozhodli, zda mohou být návštěvníci vpuštěni do města. Dříve než vykročil, spatřil, jak k bráně zrovna přichází městský písař Václav z Jihlavy "Jako na zavolanou sem přicházíte, vzácný pane. Snad nám budete moci povědět něco určitějšího, co je napsáno v tomto listě o těch divných lidech před branou," volal s úlevou a podal pergamen panu písaři. Ten si pozorně prohlédl hned pečeť a hned zase zvláštní lid, který mlčky očekával jeho rozhodnutí.

"Vždyť to je pečeť krále uherského, kterou ověřen je tento průvodní list pro lid, zvaný Romové. Vzpomínám si, že když jsme nedávno byli ve Vídni u markraběte Albrechta, viděli jsme tam podobné lidi, kterým však říkali cikáni." "Myslíte tedy, že jim máme bránu otevřít a vpustit je do města?" "Ba ne, to nemyslím, je to lid potulný a není možno od něho čekat nic dobrého" pravil písař. Když to velitel stráže slyšel, vzal z písařových rukou pergamen a zpupně ho hodil starci k nohám. "Vezmi si svoje privilegium a táhni. U nás ti není nic platné." Stařec zbledl, sehnul se pro list a rozběhl se proti ozbrojencům, ve snaze násilím proniknout do brány. Několik mužů z jeho družiny učinilo totéž. Došlo ke krátké bitce, při které byli cikáni vytlačeni za bránu, na zemi však dodýchával stařec, probodnutý halapartnou. Než se strážím podařilo uzavřít bránu, mrštně jako had se mezi veřejemi protáhla černovlasá dívka. S nářkem se vrhla k mrtvému starci. Když se ji ozbrojenci snažili od něj odtrhnout, bleskurychle vytáhla ze šatů ostrý nůž a nejbližšího vojáka zasáhla přímo do srdce. Pak se rozběhla směrem do města. Rozezlené stráže se hnaly za ní. Dívka zahnula do první uličky, která vedla ke kapitulnímu děkanství. Za kostelem sv. Václava zůstala zaražena stát na hradbách, dívaje se, jak prudce spadají k řece. Odtud žádná cesta k záchraně nevedla a za sebou už slyšela své pronásledovatele. Se srdcervoucím výkřikem se vrhla ze skalnatého srázu. Její druhové, kteří pád viděli, se jako kočky drápali do hradebního příkopu, aby z něj vynesli chladnoucí tělo a spolu s mrtvým starcem ji odvezli z blízkosti nehostinného města a pohřbili je ve stínu lesa.

Od této tragické události se pak onomu místu říkalo "Cikánský pád" a po zřízení branky směrem k Hradisku "Cikánský výpad."

Co je na pověsti Cikánský výpad (ne)pravdivého?

Výpadní brance z města pod letním kinem se tak skutečně říká ještě dnes. Byla součástí opevnění města, budovaného od 17.století. O tom, že by existovala již v první třetině 15.století v souvislosti s údajnou návštěvou cikánů v Olomouci, však nemáme žádné doklady. V pověsti se ale objevuje skutečná postava městského písaře Václava z Jihlavy a existence Hradské brány i strmých olomouckých hradeb pod kostelem sv.Václava.