Ohnivý sud

Jednou se vracel jeden řezník z trhu v Olomouci. Koupil tam pěknou jalovici a těšil se, že na ní hodně vydělá. Bylo už pozdě a řezník pospíchal domů, že ještě dneska jalovici porazí. Byl zrovna asi tak u polní kapličky, když uviděl, že se proti němu cosi podivného valí. Vypadalo to jako ohnivý sud. Co se to děje, co to je? mumlal vystrašeně. Chtěl utéct, ale sud už byl u něho. Chtěl ho oběhnout, ale sud se pořád valil před ním. Tak se zastavil a čekal, až se sud odkutálí pryč. Ale podivný sud se taky zastavil. Zatím se docela setmělo a nebylo vidět ani na krok. Milý řezník zůstal stát. Rozhlížel se na všecky strany, napínal oči, ale všude jen tma a tma. Všecek zmatený a zoufalý se odevzdal osudu a šel pořád za sudem. Najednou cítil, jako by se pod ním země bořila. To není nikde jinde než u Slatin, pomyslel si. Mám jít dál, nebo mám radši zůstat na místě? Nedovedl se rozhodnout. Tu uviděl asi sto kroků před sebou moc a moc světýlek. Vypadalo to, jako by se postavila do dvojstupu a skákala k němu. Že mě chtějí někam zavést? Umínil si, že za nimi nepůjde a že stůj co stůj zůstane, kde teď je. Jalovice si zatím lehla na zem, řezník se posadil vedle ní a položil si hlavu na její hřbet. To už byla světýlka až u něho. Skákala kolem jako divoká a sesypala se jalovici na hřbet jako jiskry. Řezník poznal, že ji to nepálí, protože se ani nepohnula. Tak si dodal kuráže a jedno to světýlko chytl do holé ruky. Bylo nadobro studené, a přece svítilo! Ohlížel se po sudu, ale ten už tam nikde nebyl. Z toho všeho padla na řezníka taková únava a hlavou se mu honily zmatené myšlenky, že mu najednou bylo docela jedno, co se s ním děje a co se s ním stane. Zavíraly se mu oči — až na tom místě usnul jako zabitý. Ráno ho tam lidé našli. Donesli ho domů víc mrtvého než živého a nalili do něho hlt slivovice, aby přišel k sobě. Ale řezník o sobě málo věděl a lomcovala jím horečka. Vzpamatoval se až druhý den k večeru. Na tu noční cestu nikdy nezapomněl!