O vrchu Vydřiduchu u Holoubkova

Při cestě od Rokycan mezi Svejkovicemí a Holoubkovem je lesnatý vrch, který má podivné jméno Vydřiduch. Všelijak si lidé název ten vykládají, pověstí rozličné kolují o tom v kraji. Jedna z nich povídá, že tam někde y osadě kterési žil bohatý člověk, ale necita, pro bídu lidskou kusa srdce neměl. Lichvařil svými penězi, půjčoval je potřebným lidem na vysoký úrok a dluhy vymáhal bez slitování. Nedělal si z toho svědomí, přivedlli koho na mizinu. Jen když dostal své peníze i s úroky. Byl to pravý vydřiduch.

Tak tomu člověku necitelnému dostala se do spárů také ubohá žena, která měla chaloupku u lesa pod hradem Radyní, poblíž Plzně. Byla to vdova po uhlíři, toho zabil v lese strom při kácení. Dokud byl uhlíř živ, v chaloupce sídlila spokojenost; po smrti otce — živitele bída začala okénkem do chalupy nahlížet, od prahu se nehnula. V těch zlých časech, kdy vdova obživy nalézti nemohla, nezbylo jí než sháněti na živobytí, vem kde vem. A tak se také až k tomu vydřiduchovi dostala. Půjčil jí peníze, rád půjčil, když se mu upsala, že bude chalupa jeho, kdyby půjčené peníze dostati nemohl. Měla vdova políčko u chalupy, žitem je osela a těšila se, až sklidí, že dluh zaplatí a že jí i na živobytí zbude. Měla i kravku, kterou na loučce u lesa popásala, ta jí dávala mléko pro ni i pro malou dcerku. Říká se: neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. A tak došlo také na vdovu uhlířku. Přede žněmi přišly kroupy, políčko po nich zůstalo jako mlat, bylo po úrodě. Nedlouho po tom rozstonala se kravka a pošla, v chaloupce nebylo mléka. Aby bylo neštěstí vrchovatě, začala vdovina holčička postonávat.

Matka nevěděla, co je dcerce, bába kořenářka pomoci neuměla, doktor byl daleko, a ani naň peněz nebylo. A tak seděla zarmoucená matka u dceřina lůžka, s hrůzou pomýšlela, co bude dál. A ke všemu ještě jednoho dne ukázal se v chaloupce ten vydřiduch, že si jde pro peníze; nic nedbal proseb, ani pláče ubohé vdovy, jen si stále vedl svou, že už prošla lhůta, a nedostaneli hned půjčené peníze i s úroky, že podle zápisu patří chaloupka i s polem jemu. Zlobil se necita a volal: „Přijdu zítra, a nebudouli tu peníze, potom hybaj z chalupy!“ Bouchl dveřmi vydřiduch a odcházeje lál vdově nejhoršími jmény.

Po odchodu toho zlého člověka chudák vdova nevěděla žalostí co počít. Nakloněna nad spící dcerkou, mluvila k ní: „Ubožáčku můj, vyhání nás ten nelítostný člověk z domova. Kam se podějeme? Ale než bych čekala, až mě ze dveří vystrčí, půjdu raději, kam mě nohy ponesou.“ A bez uvážení vzala veliký šátek, zaobalila do něho děcko a opustila s ním chaloupku. Bylo už pozdě na noc, ale žena toho nedbala. Chvátala temným lesem, na cestu neviděla, klopýtala přes kořeny a kamení. Měla ve vsi za lesem vzdálené příbuzné nějaké, k těm se chtěla v bídě utéci. Pěšina vine se lesem, po stráni stoupá; žena nepřemýšlí, kam ji vede. A najednou les je prořídlý, měsíc tam osvěcuje zdi hradní zříceniny. A pod zdmi ve skále otvor jako do chodby nějaké, v chodbě světlo. Žena se zarazila, dívá se, kde se to octla. Z chodby vystupuje stařec nějaký, vous po pás, dobré oči, a zve ženu, aby vešla dovnitř. A žena zmámená nerozmýšlí se dlouho, následuje starce. Vešli do skalní síně, stařec ukazuje na lůžko mechem vystlané a povídá ženě: „Tu ulož dcerku svoji! Vím, že je nemocna a chci ji pomoci.“ A když dítě spočívalo na lůžku, stařec přinesl koflík s nápojem jakýmsi a podal žíznivým rtům. Holčička pila dychtivě.

Potom ulehla a zavřela očka k spánku. „I tobě chci pomoci,“ stařec mluví k udivené ženě, která vytřeštěnýma očima hledí brzy na děcko, oddychující v klidném spánku, brzy na otevřené truhly podle stěn, plné zlatých a stříbrných peněz. Naplnil stařec pořádný měšec dukáty a podal jej ženě řka: „Tu vezmi, abys nouzí trpěti nemusela. Vrať se i s dcerkou domů, je zdráva.“ Obdarovaná radostí jako omámená honem chápe se děcka, chce starci poděkovati, ale vtom zatmělo se jí před očima a ona ztratila vědomí. Když se žena vzpamatovala, vidí, že sedí na mechu mezi stromy a dcerka že leží před ní. Měsíc svítí na zříceninu, ale po osvětlené chodbě ani památky. „Snad to byl sen,“ myslí si žena, ale tu zpozoruje na mechu plný měšec. Také holčička otvírá oči a vesele hledí na matku. — Vdova vrátila se radostně do chaloupky. A když druhého dne přišel vydřiduch v pevném přesvědčení, že je chaloupka jeho, užasl, když mu vdova podávala peníze. Nešlo mu na rozum, jak k nim přišla. Žena pověděla mu všecko po pravdě. Lakomec záviděl ženě to štěstí a napadlo ho, že by sám se o ně mohl pokusiti. Jak si usmyslil, tak udělal. Oblékl se v zedraný šat a v noci se pustil do lesa ke zříceninám.

Vskutku také v půlnoci spatřil tam osvětlenou chodbu a v ní starce s vousy po pás, s dobrýma očima. „Co tu hledáš?“ ptá se stařec vydřiducha, a tomu se zdá, že oči starcovy pronikají mu až do duše. Ustrašen povídá: „Jsem ubožák. Domova nemám, obživy nemám, bída mi v týle sedí. Pomoz mi, prosím tě!“ Stařec slova nepromluvil, obrátil se a vešel do skalní síně; vydřiduch za ním a dychtivýma očima hledí na truhly peněz. Vtom však ozve se zahřmění, rachot, jako by se skály řítily. Ten zlý člověk se ohlédne a vidí, vchod do skalní síně je zavřen. A stařec jako by před lhářovým zrakem rostl, s očima hněvem planoucíma vzkřikne:

„Nestoudný člověče! Míra nepravostí tvých je dovršena. Trest stihne tě v zápětí!“ V tom okamžiku proměněn byl vydřiduch v černého psa, jenž byl odsouzen, aby hlídal poklady skalní síně. — Od té doby viděti bývalo v noci černého psa se žhoucíma očima, pobíhajícího po lese u hradu Radyně. Po dlouhou dobu se tam zjevoval. Ale jednou pokusil se utéci z končiny, kde byl zaklet. Dal se do běhu lesem k Rokycanům, minul město a hnal se dále po cestě. Byl už na vrchu za Svejkovicemi, když tu najednou ozval se za ním hlas jako burácející hrom: „Stůj!“

To stařec z Radyně zpozoroval jeho útěk a zavolal naň. Černý pes se naráz zastavil. Země se otevřela a pohltila jej. Vrch, v němž ten zlý člověk ve psa proměněný zmizel, dostal po něm jméno Vydřiduch. — Tolik pověst. Ale takový byl asi původ jména Vydřiduch: Už za pradávna vedla tamtudy zemská cesta z Prahy přes Plzeň k Šumavě a do Bavor. V hustých lesích a skalách na vrchu u Svejkovic všelijaká čeládka nedobrá se zdržovala, přepadávala kupce a pokojné poutníky, o zboží i peníze je obírala. O takové lidi darebné, škůdce veřejné bezpečnosti, nebývala nouze v místech, kde se silnice táhly hlubokými lesy. Byli to často bývalí vojáci, nebo i jiní lidé špatných mravů, kterým žádná práce nevoněla; spojovali se v tovaryšstva lotrovská, ohrožovali lidi na jmění i na životech. Počet jejich vzrůstal v nepokojných dobách válečných, kdy nebylo po ruce vojska, které by je honilo, jak bylo nařízeno. Ty roty ničemné tehda bez překážky mohly přepadávati pocestné. A jistě z takového přepadení strach přišel na ty, kdo lesem se ubírali, že div jim nevydřel ducha z těla.