Čarodějnice a lakomá selka

V Dědové kdysi žila lakotná selka, která toužila po bohatství. Měla věru pod čepicí, provdala se za starého majetného statkáře a brousila si zuby na dědictví. Když však statkář odešel do nebe, odkázal vše svému synu. To selku opravdu rozzuřilo. Rozhodla se ale, že k bohatství přijde jinou cestou.

Když byla malá, slýchávala od babek kořenářek pověry o čarodějnicích. Kdo prý čarodějnici zkrotí, tomu bude po zbytek života sloužit a všechna jeho přání plnit. A tak se lakotná selka rozhodla, že si čarodějnici přivolá. Nejprve bylo třeba dát si naostřit plech od ruchadla. Tímto plechem vyříznout kus drnu, zabalit ho do kapesníku, který milující matka sedm dní nosila u srdce, a tento drn pak schovat. Potom za úplňku na filipojakubskou noc vzít svěcenou křídu, meč od kata, drn a udělat okolo sebe tou křídou veliké kolo. Kdo stál v tom kole, mohl čarodějnice spatřit a promlouvat k nim.

Selka udělala vše, jak se pravilo. A opravdu, čarodějnice se najednou před ní objevila! Bylo to podivné stvoření. Shrbená ženština s dlouhým, zahnutým nosem, vlasy černé jak uhel, šaty roztrhané. Seděla na koštěti, se kterým se vznášela ve vzduchu a pohrdavě shlížela dolů na selku.

Ta na ni nejistým hlasem zavolala: „Teď mi budeš sloužit!“ Odpověděl jí jen čarodějky skřehotavý smích. Selka se však stále nevzdávala. „Přines mi horu zlata a drahého kamení nebo tě pošlu zpět do pekel!“ „Dvě stě let jsem čekala, než mě někdo vyvolá zpět, a ty si myslíš, že ti teď budu sloužit?“ zvolala čarodějnice zpět hromovým hlasem.

V tu chvíli vzlétla vysoko k nebi a hned se zase řítila střemhlav dolů. Proletěla těsně nad polem, až ji obilí šlehalo do chodidel. A jak se nějakého stébla dotkla, zčernalo a seschlo. Tu však vyletěla nad Dědovou. Začala kroužit vysoko nad střechami domů a vykřikovala přitom podivná slova. Nad vsí se stáhly mraky, zahřmělo, až se stavení otřásala, blesky začaly protínat oblohu a spustil se hustý déšť. Do toho skučel vítr, ohýbal stromy, až dřevo praskalo. Kočky začaly mňoukat, psi výt a krávy bučely. Čarodějnice lítala vzduchem jako smyslů zbavená a smála se šíleným skřehotavým smíchem. Tu nechala padat kroupy velké jako dlaň, tady nechala do stodoly udeřit blesk, že jí střecha začala hořet. Selka na celé to divadlo jen nevěřícně koukala a sama pro sebe si šeptala: „Co jsem to jen provedla…“

Když tu zvon na kostele v Kameničkách začal odbíjet půlnoc. Čarodějnice se toho zvuku zalekla. Najednou běsnění přestalo. Zdálo se, jako by jí zvon v hlavě zněl tisíckrát hlasitěji. Ruce zabořila do černých vlasů a na tváři se jí objevil křečovitý výraz. Když už se zdálo, že utrpení déle nevydrží, zmizela náhle stejně rychle, jako se objevila.

Nad Dědovou zavládl mír a klid. Vše, co čarodějka způsobila, vracelo se nyní do pořádku. Černé obilí na polích opět zezlátlo, stodola, kterou před chvílí olizoval oheň, stála neporušená, mraky nad vsí se rozestoupily. Selka se naučila, že touha po bohatství a lakota přináší jen zkázu, a proto se již nikdy o nic podobného nesnažila.