Dědeček a bludičky

Jeden dědeček si vyšel do Kladna za muzikou. Protože se doma zdržel, vyšel až za tmy. Štráduje si to teda po cestě a najednou vidí, jak uprostřed louky běhají světýlka. Promnul si oči, jestli ho nešálí zrak, ale ty bludičky tam stále byly, třepotaly vzduchem a lítaly všemi směry.

Dědeček věděl, co všechno se o těch divných světýlkách povídá. Že když prý na ně hvízdneš, hned se na tebe sesypou a dupou do tebe, co můžou. Taky se říkalo, že lákají lidi do bažin, kde je pak prý topí. Jenže ho přemohla zvědavost. Dal by v tu chvíli cokoliv, aby se mohl na ty malé ohýnky podívat zblízka. Vydal se tedy přes pole rovnou k nim.

Když došel přímo k nim, hned se okolo něj sesypaly. Nejprve okolo něj jen pokojně kroužily. Vypadaly jako malé lampiónky nebo jasné hvězdičky. Dědeček se na tu nádheru nemohl vynadívat. V tu chvíli mu však začaly přelétávat před nosem. Bludičky se před ním začaly míhat, že z toho měl čáry před očima. Rychleji a rychleji, až z toho byl dědeček celý zmatený. Naštěstí si odpočítal, kolik kroků z cesty mu to k těm podivným stvořením trvalo. Zavřel oči, otočil se na patě a kráčel naslepo, dokud se nedopočítal. Když otevřel oči, byla kolem něj jen černočerná tma, světýlka nikde. Když pak došel do hospody, všem tuto příhodu vyprávěl a byl rád, že z toho se zdravím vyvázl.