Bouřkový kámen

Z Knížecích Plání do Scheureku, v roce 1948 byla osada Scheurek přejmenována na Stodůlky a po jejich zániku se na mapách objevuje označení Žďárek, vede stará cesta přes "bavorský cíp", vysokým hvozdem porostlý zemský kout, který na své špici zasahuje více než čtvrt hodiny pěší chůze do Čech. Zejména pokud jde lesem, je ta úvozová cesta zle zanedbaná. Pěšímu poutníkovi velké kameny dost vyšší než jeho bota překážejí na každičkém kroku a zejména za noci a v mlze musí si se mít věru dobře na pozoru, aby si nepolámal údy. Jeden takový žulový balvan svou velikostí mezi ostatními kameny obzvláště vyniká. Když se do něj v pravou chvíli vrazí, zvedne se vítr a bouře, která se rozpoutá s takovou zuřivostí, že les kolem je samý hukot a ston. Kmeny stromů praští a málem se lámou v půli, ba místy se říká, že to jde tím lesním cípem divoký hon. Řehtání koní a psí vytí, jekot a rachot, strašlivé výkřiky a troubení na roh budí v chodci úzkost a hrůzu, takže dychtí dojít na volnou pláň, kde by mohl zhluboka vydechnout a ujistit se, že přízraky zmizely.

Chalupník z Knížecích Plání jménem Pius Kubitschek, o tom jednou vyprávěl panu faráři z Knížecích Plání. Ten byl velice nedůvěřivý. Oba se domluvili v určenou hodinu se tou cestou vydat a když Pius znovu vyjádřil pochyby, co bude, řekl pan farář, že by měl něco vzít s sebou, co by tu ďábelskou věc zahnalo. Když přišli v lese k tomu kameni, vrazili do něj schválně plnou silou, ale nestalo se nic, takže pan farář hned, že to musí být pověra. Nedlouho potom musel vzít Pius pana faráře v noci k nemocnému sousedovi. Na bouřkový kámen asi už zapomněli, když šli cípem přes les, ale asi se nárazu do něj tak jako tak nevyhnuli. Rázem začalo bouře hučet, skučet a výt, že se oba báli, nejvíc padajících stromů, které je mohly rozmačkat. Položili se obličejem dolů do strouhy při cestě a trvalo víc než pět minut, než bouře a divoký hon přešel. Oběma se ale zdála ta doba mnohem, mnohem delší. Domů se pak vraceli už ne přes "bavorský cíp", ačkoli už bylo po ránu a začalo svítat. Šli raději mnohem delší cestou po silnici přes slať zvanou tu Steinhauerfilz.