Churavý žebrák

Tenhle příběh se udál v době, kdy ještě v Čáslavkách byla hospoda. A ne hospoda ledajaká, ale hospoda živá a hojně navštěvovaná.

Co jen se tady vypilo smiřického piva. Ono se tu zpočátku ani jiné stejně čepovat nesmělo. Naštěstí smiřický pivovar vařil zlatavý mok patřičně řízný a chutný. Co jen se tady pod trámovým stropem vyřklo zbytečných i vážných řečí, kolik hádek propuklo a kolik zase smiřovaček zapilo. Kolik chvástavých sázek bylo uzavřeno a kolik zlatek změnilo své majitele v kartách. Jaká hospoda, taková ves. Platí to prý ale i obráceně. Čáslavky nebyly tehdy to, co dnes, ale víska bohatá svými výstavnými, pečlivě udržovanými statky, úrodnou, s láskou obdělávanou půdou i šťavnatými loukami táhnoucími se od rybníku Přelova k Labi. A jaká ves, takoví i lidé v ní.

Zemití, pracovití ve chvílích, kdy toho bylo zapotřebí, fanfarónští ve chvílích zaslouženého odpočinku. Právě takový byl i Vašek Jakoubků z čísla čtyři. Pracant a dobrák. I tátu přesvědčil, aby část statku, který měl zdědit celý, předal jeho staršímu bratrovi Mikuláši. Vždyť přece jemu, Václavovi, půlka bohatě postačí. A tak se i stalo. Václav ale uměl i patřičně užívat života. A pak byl nejen veselý, ale mnohdy i - povzbuzen dobrým pivečkem i něčím ostřejším - zpupný a pyšný. Zkrátka vejtaha. Zvláště za svobodna byla Václava leckdy plná hospoda a lidé, kteří až venku slyšeli ten jeho halas, si s úsměvem říkali: "Jen počkejte, až se ožení, však ona mu žena už přistřihne křidýlka, fanfarónovi jednomu."

Václav se ale dlouho bránil ženským nástrahám. Vážil si nadmíru své svoboděnky. Nakonec došlo ale i na něho. Zdaleka již ne tak často hlučela od té doby čáslavská hospoda jeho smíchem. Ale takhle v pozdním podzimu nebo v zimě, kdy v hospodářství bylo přece jen volněji, to si Václavíček neopomněl přijít zasednout k hospodskému stolu z poctivých javorových fošen a zahalasit si jako zastara. Jednou, podzim v tu chvíli topil Čáslavky v proudech ledového deště a západní vichr je prudce unášel jedinou ulicí dolů k Přelovu, seděl Václav opět na svém oblíbeném místě. A nějakou měl již upitou. Očička mu jen zářila. Zkrátka pohoda.

Vtom se zprudka otevřely dveře hospody. To jak je vichr venku vyrazil z chabé ruky žebrákovy. Ten s námahou za sebou zavřel a počal se zajíkavě omlouvat. Na první pohled nebyl ještě příliš starý, ale třásl se po celém těle jako osika. Dost často se v čáslavské hospodě žebráci zastavovali. Věděli, že je nikdo nevyžene. Talíř polévky a k tomu skýva suchého chleba se vždycky našly. Byl to jakýsi nepsaný zákon.

Žebrák ostýchavě usedl hned u dveří, voda z něho kapala a celý se očividně třásl zlou zimnicí. Náš Václav, jak byl tak již v ráži, pustil se k němu vrávoravým krokem přes celou hostinskou místnost. Skleničku kořalky z ruky nepustil. Jen trocha té ohnivé vody skončila na podlaze. Ztěžka dopadl na židli před žebráka, kterému již hostinská nesla talíř horké polévky. "Podívej, starouši, prodej mi tu zimnici," zahalasil Vašek rádoby vtipně. Žebrák nezvedl oči od talíře. Byl zvyklý na ledacos. Všechno se naučil přijímat se smutně matným, jakoby nepřítomným úsměvem. To aby neurazil, ač sám mnohdy urážen. "Přenech mi ji, co ty s ní? Za skleničku kořalky ... Prodáš?" předváděl se Václav přítomným. A na odpověď nečekal. Hned dal nalít.

Churavý žebrák pil pomalu, spíše jen upíjel, aby třesoucí se ruka nevylila pálící nápoj. Mezi malými doušky sem tam zakousl do krajíce suchého chleba. A, světe, div se. Zimničné chvění ustávalo, až ustalo docela. Rozesmátí sedláci neměli ani pokdy, aby pokračovali ve škádlení. Stačil jim totiž jeden jediný pohled na Vaška. Zimničný třas lomcoval nyní jím. Jako spráskaný pes opustil toho dne čáslavskou hospodu. A ani ostatním nebylo již příliš veselo. Netrvalo dlouho a mladého, ještě ne příliš dlouho ženatého Václava vezli na holohlavský hřbitov. Dlouho a dlouho se o Vaškovi Jakoubkovi v Čáslavkách vyprávělo.

A ještě něco ... dokud v čáslavské hospodě pivo teklo, nikdo již od nikoho nikdy žádnou nemoc nekupoval. A můžeme-li vám radit, nedělejte to ani vy. Ani z legrace ne...