O rytíři Zdeňku Zásmuckém

Tam, kde končí bohatá polabská rovina a začínají vystupovat mírné kopce, pokryté posázavskými lesy, leží v pěkné poloze Zásmuky, jež patřily kdysi kraji zlickému. Zde měl sídlo své hrdinný a statečný Zdeněk ze Zásmuk, o němž kolovala dávná zvěst. Před mnoha a mnoha lety vpadl do Čech lítý nepřítel, jenž vše ničil, pálil a loupil. Houfně před ním prchalo obyvatelstvo se svým majetkem do hor a lesů. Pan Zdeněk shromáždil mnoho bojovného lidu ze Zlicka, obsadil horu Blaník u Vlašimi, kde se opevnili v dřevěné tvrzi a ohradili ji kamennými náspy. Marně útočil nepřítel na tvrz, byl vždy s velkými ztrátami odražen hrdinnými obránci. Nepřítel však toužil po majetku, který sem byl snesen, přivedl čerstvé posily a útočil tak dlouho, až vyčerpal síly hrdinných obránců a opevnění se zmocnil. Z posádky se nikdo nevzdal, hrdinně bojovali, sroceni v houf kolem svého vůdce, až padli. Dobytek a všechen majetek padl za kořist nepříteli. Tvrz zapálil a odtáhl dál. Když přišli k Blaníku přátelé padlých, aby je i statečného Zdeňka Zásmuckého se ctí pochovali, nenašli tu ani koně, ani pobité válečníky. Ani stopy po nich nenalezli a nevěděli, kam se poděli. Devátého dne však za měsíční noci uslyšeli od Blaníku dupot a řehot koní i řinčení zbraní. Zvědavě se přiblížili k hoře. Spatřili Zdeňka a jeho družinu, jak se baví rytířskými hrami. Po cvičení napojili bojovníci koně a vjeli do otevřené skály, která se za nimi s třeskotem zavřela. Každého roku v den dobytí Blaníka vyjíždějí za noci z hory udatní rytířové pod vedením svého pána Zdeňka ze Zásmuk, cvičí se na stráni v boji a zápolení a pak se opět vracejí do památného vrchu. Tam spí a čekají, až země česká jich bude nejvíc potřebovat. Tehdy se zazelená na Blaníku suchý dub, vyschlý pramen vydá hojnost vody, vojsko vyrazí z hory a nepřítele vyžene navždy z naší vlasti. Dobře bude potom v Čechách.