Rusalky u Zvotok

Říkali, že ve zvotockém rybníce na Strakonicku přebývají rusalky. Zahlédli je někdy, jak o půlnoci z vody vystupují, jak se za ruce berou a v kole tancují. I zpěv někdy slyšeti bylo. Ale každý se chránil přijít blíž. Vědělo se: kterého hocha nebo muže rusalky dostanou v moc, toho utancují, až ducha vypustí, dívku zase nebo ženu stáhnou pod hladinu, aby jim v jejich vodním příbytku sloužila. A nechce-li poslouchat, v rybu ji promění. Proto matky varovaly děti, ať nechodí večer k rybníku.

Bylo jednou ve Zvotokách děvčátko tuze zvědavé, tomu ty povídačky o rusalkách z hlavy nešly. Byla to pasáčka ve statku, pouhý sirotek. Ta si usmyslila, že se na ty vodní panenky podívá. A také hned věděla, jak to udělá, aby jí rusalky neshlédly.

A tak tedy ta kurážná holka vykradla se jednou večer ze statku, když už tam všecko spalo. Přelezla zídku na zahrádce a rovnou k rybníku. Měsíček svítil jako rybí oko. U rybníka byl klid. Holka došla až ke staré vrbě na břehu a vylezla do její košaté koruny. Tam jí mezi hustým proutím nikdo neuvidí.

Tak si aspoň myslila. Sedělo děvče na vrbě, dívalo se na rybník. Z jeho hladiny vystupovaly lehké páry, občas se zrcadlo vodní zčeřilo stříbrnými vlnkami, to jak se ryba vypleskla nebo vodní myš plovala přes rybník. V tom tichu se začala děvčeti klížiti víčka, spánek na ně šel. Mělo se co držet, aby neusnulo a nespadlo s vrby.

Konečně se děvče dočkalo. Ze vsi ozvalo se troubení ponocného — odtroubil dvanáct. Děvče hledí na rybník, oči div mu z důlků nelezou, třese se chladem i bázní. A tu vidí pojednou, jak se hladina zvlnila a jak z vody při břehu vystupují dívky na palouk. Štíhlé postavy, lehký šat mají, splývavý, nevidět, že by byl mokrý, dlouhé vlasy spadají jim na ramena, v nich, ve vlasech vpleteny mají květy leknínů a stulíků. Dvanáct je jich. Na palouce chytily se za ruce, začaly tančit dokola, tak lehounce, jako by se nad zemí vznášely. A k tomu zpívaly tak rozkošně, že žádné lidské hlasy tak nezní. Děvče bylo jako u vyjevení. Moci tak s rusalkami v kole se točit! Ale přece jenom srdce strachem bušilo a děvče ani se nehnulo, aby se neprozradilo. Dlouho tančily a zpívaly rusalky na palouku. Až ve vsi zazpíval první kohout, bylo po plese, rusalky spěchaly k rybníku.

První z nich utrhla proutek na břehu, šlehla jím do vody, voda se rozevřela. Rusalky sestoupily do tůně, ta se nad nimi zase zavřela.

Děvče jako omámené tím vším, co vidělo, slezlo s vrby a kráčelo podle břehu tam, kde rusalky zmizely. Všechna bázeň je opustila. Bylo jako ve snách. Utrhlo proutek a šlehlo do vody tak, jako rusalka udělala. A zase se voda rozestoupila; děvče vidí schody, které vedou ke dnu a sestupuje po nich. Ku podivu necítí, že by je voda máčela. Už je na dně a po něm jako po louce kráčí dál. Vidí před sebou bílý zámek — to je dojista sídlo rusalek. A najednou je obklopeno rusalkami, které je berou za ruce a vedou k zámku, před nímž stojí rusalka- královna, a volají: „Hle, ta vnikla do našeho světa! Co s ní, královno, teď uděláme? Máme-li ji v rybu proměnit?“

A tu děvče padlo na kolena před královnou, s pláčem prosilo, aby mu neubližovaly. Že je chudá pasáčka, sirotek, a že nechtěla nic zlého provést. Chtěla jen rusalky vidět a za nimi se podívat do vodního příbytku. Tu královna promluvila: „Pusťte ji a svobodu jí dejte! A ty nesmíš nikdy prozradit, že jsi byla tady u rusalek. Jinak, děvče, zle by s tebou bylo! Žlutý květ si vezmi na památku, dobře schovej před chtivými zraky! Přijde čas, kdy on ti pomůže.“ Děvče potěšené děkovalo a slíbilo svatosvatě, že nikomu nepoví o rusalkách ani o jejich příbytku. Potom jedna z rusalek podala jí žlutý květ stulíku a vyvedla ji z tůně.

Na břehu, sotva děvče udělalo pár kroků, přepadla je taková ospalost, že kleslo do trávy a ztratilo vědomí. — Když se děvče u tůně probudilo, byl už bílý den. Teprve za chvíli sebralo myšlení tak, že se upamatovalo na to, kde v noci bylo. Ale myslelo, že se mu to jen zdálo. Teprve když spatřilo vedle v trávě ležeti květ stulíku, poznalo, že to nebyl sen.

Sáhlo po květu, ale ten svítil, jako z lesklého plechu udělaný. Pasáčka ukryla květ v loktušce a chvátala domů. Bylo ještě časně, nikdo jí neviděl, když se přes zahradu vrátila do statku a vklouzla na půdu, kde měla lože. Schovala tam dobře lesklý květ, ulehla a spala. Tak dobře se jí spalo, že ji ráno museli budit. — Od té doby vzpomínala pasáčka stále na to, jak byla u rusalek, ale chránila se někomu o tom povědět. Také dar královny rusalek opatrovala bedlivě, cizí oko jej nespatřilo. Hospodyně měla pasáčku ráda, že byla hodné děvče. Udělala ji později děvečkou a byla s ní tuze spokojena. Po několika letech přišel do statku sloužit mladý čeledín, hodný hoch, také sirotek, a ten si brzy děvečku zamiloval. Byli by se chtěli vzít, ale nebylo peněz, a tak si umínili, že počkají, až si něco vyslouží. Hospodář jim slíbil, že je i potom nechá ve službě. Děvečka měla svého hocha tak ráda, že nemohla odolat, aby se mu nepochlubila památkou od rusalek. Čeledín se podivil té kráse.

„Kdes to vzala?“ povídá, „vždyť je to jako zlaté!“ Dívka vzpomněla, co slíbila, a řekla, že ten květ našla kdysi na louce. Rusalek neprozradila. Ale napadlo ji také, co řekla královna: že květ jí pomůže. A tak nebyla proti tomu, když čeledín řekl, že ten krásný květ ukáže v městě zlatníkovi.

Došli tam s ním v neděli a zlatník jim potvrdil, že je to ryzí zlato. Také hned, že jej koupí, a že byl poctivý člověk, nabídl jim tolik peněz, až se jim až hlava zatočila. Poznali, že by se s takovými penězi mohli vzít. Prodali tedy zlatý květ, koupili si ve vsi stateček a po svatbě hospodařili tam spolu spokojeně, všechno se jim dobře dařilo.

Ale ani svému muži neprozradila bývalá pasáčka, odkud vlastně byl ten zlatý květ, který jim přinesl štěstí.